Michaela Doubravová: Chtěla bych si zahrát s Ivou Janžurovou

Sympatická, mladá a talentovaná herečka pro mnohé známá především ze seriálu Ulice či Ordinace v růžové zahradě vnímá herectví i svět kolem něj již od raného dětství. Má ráda, když může tvořit, když ji každý den přinese něco nového a životní stereotyp v oblibě rozhodně nevede.

Míša Doubravová se před kameru postavila již ve čtyřech letech po boku Dády Patrasové a přesto, že jí je teprve 23 let, stihla toho za svůj život již mnoho. Od baletu, recitačních soutěží, operního i populárního zpěvu, tance, jógy až po setkání a spolupráci s různými hereckými velikány na mnoho divadelních jevištích i před kamerou.

Míša je žena stojící nohami pevně na zemi, je skromná, zdravě sebekritická a cílevědomá. S notnou dávkou humoru a uvolněnosti nám dovolila nahlédnout do jejího života.

 

K herectví ses dostala velmi brzy, nepřipravilo Tě to o dětství?

To si myslí hrozně moc lidí, ale vůbec ne. Naopak mi to dětství ohromně zpestřilo. Chodila jsem normálně do školy, ven na pískoviště, hrát si. Tohle mi dětství navíc hezky obarvilo.

Nelákala Tě v životě i jiná profese?
Já myslím, že ne. Já jsem to měla tak, že jsem každej den chtěla být někým jiným. Popelářkou, kosmonautkou i princeznou dohromady. Takže herectví byl nejkrásnější kompromis mezi tím vším, co jsem chtěla dělat.

Hraješ, zpíváš a tančíš, co tě baví nejvíc?
Ta symbióza všeho mě baví úplně nejvíc. Já to nerozděluju. Když chce člověk hrát, musí u toho i zpívat, případně tančit.

Kde všude jsi momentálně k vidění?
Především v divadle Kalich v několika muzikálech, to bych ráda zdůraznila. V danou chvíli sice člověk není k vidění v televizi, ale pocit plného publika je nenahraditelný. Dále pak v Ulici a v pořadu Draci v hrnci, což je pořad o vaření pro děti. Tam se pěkně vyřádíme.

Jak složité je vžít se do určitých rolí?

Jak do kterých. Je zvláštní, že herci říkají, že se jim líp hrají záporný role, protože je pravda, že lidi jsou všeobecně spíš negativní a vidí tak kolem sebe každý den zamračený obličeje. Tím se do toho dokážou líp vcítit, ale mně baví právě to, že jeden den můžu hrát protivku a druhej den strašně pohodovou holku. Nejvíc mě na tom baví, že se do rolí vžiju a v tu chvíli už nejsem ani kouskem Míša. A když jsem na jevišti za konkrétní postavu, tak se nestydím a nemám trému, protože se za ni „schovávám“. Za to, když mám nějaký vystoupení, kde jsem sama za sebe, tak jsem tam prostě za Doubravovou a nemůžu se „schovat“ za žádnou roli, takže se stydím a mám trému.

Jak vypadá běžný natáčecí den v televizi?
Běžný natáčecí den? Natáčecí den začíná třeba už v pět ráno. Když jezdím do Ostravy natáčet, musím tam být opravdu brzo a z Prahy odjíždím už ve čtyři ráno. Nejprve začínáme maskérnou, kde ze mě udělají člověka, a jde  se na plac. Máme samozřejmě pro Ulici připravené scény, které budeme natáčet. S kolegama si řekneme texty, na place si to vyzkoušíme tak třikrát i včetně aranže, kamer atd. Pak se jede ostrá s klapkou a se vším. A pokud se to povede, tak se to jede tak na dvakrát, na třikrát. U filmů je to něco úplně jiného. U seriálu máte na jeden obraz, který trvá dvě minuty asi půl hodiny. Což je strašně málo času. Ve filmu se to pohybuje tak, že se za den natočí třeba tři obrazy. To znamená, že na jeden obraz je 3-4hodiny času. Takže je to taková poctivá práce. V Ulici je to horkou nití, ale oni už to mají za těch deset let krásně systematicky vymyšlený, že je to profesionální, rychlý a nejsou žádné prodlevy.

Jaké to bylo začít hrát v seriálu Ulice? Na koho ses nejvíce těšila?
Já jsem tam naštěstí měla kamarády už předtím, než jsem tam začala natáčet, protože shodou okolností zde hraju holku Kuby Štáfka, se kterým se znám už od dětství, jelikož se jeho mamka kamarádila s mým strejdou, takže u nás byli pečení vaření ještě dlouho před Ulicí. Takže s Kubou jsem se znala, s Anetkou Krejčíkovou jsme byly nejlepší kamarádky, když nám bylo asi šestnáct. Takže jsem se těšila na svoje kamarády i na nové lidi. Je pravda, že oni už jsou zajetej tým včetně herců a štábu, takže bylo těžký se do té jejich party nějakým způsobem dostat, ale díky tomu, že jsem tam měla kamarády, to šlo velmi jednoduše.

V Ulici hraješ po boku Jakuba Štáfka, alias Matěje. Jak to zvládá přítel?
On si z toho dělá srandu. Když jedu na natáčení, tak se mě s úsměvem Roman ptá: „Tak co, zase se budeš líbat se Štáfkem?“ Dělá si srandu, je to celkově hrozně zvláštní, protože Kuba teď chodí s mojí nejlepší kamarádkou. Ale Roman není žárlivej, je v branži, takže se musí taky líbat se svými kolegyněmi na jevišti.

A Ty to zvládáš?
No jasně. Například v muzikálu Rent hrajeme milenecký pár, ale zároveň máme každej svou alternaci. Takže když zrovna nehraju já, líbá se s ním má alternace a naopak. Je to vtipný a rozhodně není důvod žárlit. Je to jenom na jeviště, kde je to legální.

Co od role Bětky můžeme do budoucna očekávat, můžeš nám něco prozradit?
Ona má veliký problém v tom, že je až moc milá a až moc tolerantní, takže tam bude trošku problém, že si nechá líbit to, co by nemusela. A vzniknou tak ve vztahu s Matějem malé problémy, ale neřeknu, jak to dopadne.

Kolik toho máš s Bětkou společného?
Je fakt, že jsem milá (smích). I když já mám pocit, že mám jen špatný vlastnosti, jsem strašně sebekritická. Ale možná máme s Bětkou společný to, že na sebe máme veliký nároky. Jsme obě empatický, dokážeme pochopit, vyslechnout, poradit… Co teda určitě společnýho nemáme je, že Bětka neumí vařit a já vaření miluju. Jednou bych chtěla mít alespoň blog o jídle. V tom lepším si otevřít restauraci, ale to je až do budoucna.

S přítelem se potkáváte v divadle i doma, nemáte občas ponorku?
Právě že vůbec. Mám pocit, že už žijeme v takovým souznění, že když nejsme spolu, tak je to divný. Když natáčím v Ostravě, odpočineme si jednu noc od sebe, ale už se na něj moc těším. My už spolu dělali pět muzikálů, skoro všude hrajeme pár, a za to jsem ráda. Nastavujeme si zrcadlo a celkově ten vztah je pro mě opravdu krásně přínosnej. Teď nás ale čeká trošku zkouška ohněm, protože Roman dostal na pár měsíců práci v zahraničí. Bude sem jezdit hrát, ale jen málo, takže jsem zvědavá, jak to zvládneme bez sebe.

Kteří herci jsou Ti vzorem? A s kým by sis ráda jednou zahrála?
Chtěla bych si zahrát s Ivou Janžurovou. Mám štěstí, že hrajeme v jednom divadle, ale zatím pro nás nikdo nenapsal činohru a na to já čekám.

Jen pro vás dvě?
Ano, ano (smích). Nebo bych si chtěla zahrát s těmi herečkami, které už něco zažily, už mají něco za sebou. Mám ráda herečky komediantky. Což je právě Iva Janžurová, líbí se mi, že si umí udělat srandu sama ze sebe, což umí málo ženských. Jinak takový ty menší sny se mi už splnily. Když mi bylo 13 všechny holky v mým věku milovaly Lunetic a já jsem se zamilovala do herců z muzikálu Kočky a ti stejní lidi, který jsem tehdy vzývala, jako modli, jsou teď moji kolegové.

Jaká z rolí Ti ve Tvém životě nejvíce sedla?
Mám pocit, že nejvíc pyšná jsem na roli v Osmém světadílu, což je muzikál s hity od Elánů. Je to o holce, která má velmi vážně nemocného malého bratříčka,který má leukemii a její současný přítel má hodně peněz, že by mohl operaci zaplatit. Ona se ale zamiluje do někoho jinýho, hodnýho, chudýho, takže je to taková novodobá pohádka v podstatě. Nebudu říkat, jak to skončí, ale je to hroznej doják, nemá to happy end. A tam je strašně velká škála emocí, já tam brečím, křičím, přesto že to je muzikál, tak je tam hrozně moc monologů. Už to hrajeme čtvrtou sezónu a já se vždycky rozbrečím tak, že mi ty slzy tečou samy. Je to hodně silnej příběh, proto se do toho tak vžiju. To si myslím, že je taková moje srdcovka. Navíc jsme se při zkoušení tohoto muzikálu poznali s Romanem. Tak možná i proto.

Vždy mě zajímalo, jak se dokážou herci na počkání rozbrečet?
No, jsou na to různý fígle, ale samozřejmě nejlepší je uvědomit si tu situaci a začít prostě brečet, což nejde vždy. Jeden z fíglů pak je delší dobu se koukat do světla, to pomáhá. Nebo nemrkat, nebo filmaři dělají to, že na ruce nastříkají hercům mentol, ti si promnou koutky očí a začnou chtě nechtě brečet. A nebo se používají glycerinový slzy, ale to je hodně nepřirozený. Já dávám přednost tomu, když se rozbrečím. Na divadle to jde líp. V televizi to nejde tak rychle a proto občas herci poprosí štáb, jestli by jim nedali chvilku na koncentrování se, stačí minutka a ono to pak jde.

Seriál Terapie je trošku z jiného soudku než ty ostatní. Jaká byla spolupráce s Karlem Rodenem?
To bylo nádherný. To bylo nejkrásnější natáčení, který jsem kdy zažila. Strašně mě to naučilo, spolupracovat s někým jako je Karel Roden nebo Petr Zelenka, kterej to režíroval. Bylo to pro mě fakt unikátní. Ještě před tím, než začalo samotný natáčení tak jsme se scházeli i s Karlem i s panem režisérem u Karla doma na zámečku. U vínka, jsme si trénovali texty, až takovej je to profík (smích). Je pravda, že mě to donutilo přemýšlet trošku jinak a hlásila jsem se na sociologii, na psychologii, protože mě to téma začalo strašně zajímat. Karel mi hrozně pomáhal, byl mým učitelem, nebrala jsem ho jako kolegu. Bylo mi 19 a on mě taky nebral jako kolegyni, ale jako materiál, se kterým může pracovat a kterej ještě není úplně otesanej, takže mě může herecky nějak nasměrovat. Byl to skvělej parťák. Šlo o dvaceti-minutový monology, bylo to náročný po stránce emoční i textové a jak mi Karel nahrával, tak jsem na ten text nemusela ani myslet a ty slova ze mě šly ven, aniž bych musela něco hrát, aniž bych musela přemýšlet nad tím, jakej text říkám.

Jak ses v Terapii sžila s rovnátky, sádrami na rukách a ofinou?
To byly moje rovnátka. Měla jsem je čtyři roky. A vlastně byl problém mě do role kvůli nim obsadit. Šlo totiž o natáčení podle amerického vzoru a ti Američani měli licenci a požadavky, který musí česká verze splňovat. A byli hrozně nespokojení s tím, že by to měla hrát holka s rovnátkama. Pan režisér mě chtěl do role prosadit a zvládl to i s rovnátkama protože to bylo velmi autentický, takže jsem je kvůli roli nemusela sundávat. No a ofinu jsem nosila taky celej život, až vlastně po Terapii jsem ji sundala. Máma mi vždy říkala, že musím mít ofinu, protože mám vysoký čelo. Sádry byly hrozný. První dva dny jsme natáčeli s nimi, jakmile mi je dali, nemohla jsem si dojít ani na záchod. Štáb mě sice krmil, ale chodit s nimi na záchod bylo fakt peklo. Naštěstí šlo jen o dva dny.

Vídáš se s herci i po skončení natáčení?
Jak kdy, s některýma si uděláme takový pouto, že se potkáváme cíleně, ale stává se mi hrozně často, že jen tak Karla potkám v restauraci nebo u dalšího projektu se třeba potkáme s celým štábem. Je to hrozně hezký. V podstatě celej tenhle českej rybníček je tak malej, i co se týče lidí za kamerou, takže zde kolují ty stejný lidi, kteří už jsou taková rodina.

Jak rychle si zvykáš na jména svých rolí?
Naprosto hned. Najednou je ze mě Bětka, tak jsem prostě Bětka. Můj profesor na herectví mi řekl dobrou věc „Nikdy nic nehrajte, vždycky to buďte vy, ale jenom za jiných okolností.“

Jak se udržuješ ve formě?
Já jsem ve formě? Nemám pocit, že jsem ve formě. S váhou jsem teda problém neměla nikdy, nikdy jsem ji neřešila, ale teď jsme zkoušeli Horečku sobotní noci, kde jsme dva měsíce tančili, od rána do večera jsme byli na sále, tak to bylo náročný. Když jsem jela teď na volby domů k našim, zvážila jsem se, protože doma váhu nemám a zjistila jsem , že jsem za ty dva nebo tři měsíce přibrala 4 kila. Jak je to možný, když jsem tak makala? Přítel má bezlepkovou dietu, takže to dodržuju s ním a neholduju úplně věcem z mekáče a mouky a tak. Ale abych odpověděla, udržuju se ve formě tak, že hodně tancuju, občas posiluju, protože Roman posiluje, tak abych neotálela. Pak mám velkej výdej energie s pejskama, protože není jednoduché je utahat. Chodím s nima na brusle třeba na tři hodiny. A taky se snažím zdravě a hodnotně jíst, neholduju moc tučným ani smaženým jídlům.

I během natáčení si zvládneš hlídat jídelníček?
Je pravda, že na tom natáčení to moc nejde. Tam, co máš v cateringu, to sníš. Jak se říká, „Mít hlad jako herec“, tak to je ono, ale vždy se to dá nějak udělat. Třeba na Ulici vaří výborně, a i když udělají nějaký tučný jídlo, udělají k tomu třeba pět druhů salátů a z těch si vyberu. Ne že bych byla vegetarián, občas si dám ráda i tatarák, podle toho, na co má tělo chuť, to si dám. Ale většinou mám chuť na rajčata, na těch sem závislá. Jak nemám pár rajčat za den, tak bych skočila z okna (smích).

Jak trávíš volný čas?
Nejradši ho trávím s pejskama, nebo ráda vařím, ráda jsem venku. Pořád jsem zavřená v ateliérech nebo v divadle, takže jsem ráda, když můžu jít do parku a tam si třeba trošku zameditovat, na brusle s pejskama. Je toho hodně. Ráda i kreslím a navrhuju oblečení. Ještě to teda nedošlo do fáze, kdy bych to, co mám na papíře, opravdu zrealizovala. Pořád čekám, až mi dá někdo šicí stroj, ještě ho nemám.

Jaké to je, když Tě lidé poznávají na ulici?
Tady v Praze to zase není tak vehementní, je tu hodně turistů, hodně upracovaných lidí, kteří se na televizi ani nestíhají koukat, což mi docela vyhovuje.  Je ale pravda, že když přijedu k našim na chatu a táta mě posílá pro pivo do hospody se džbánem, vidím, jak si lidi začínají šeptat a zvát mě na panáky. Potom přijdu s  pivem a říkám „Táto, já za to nemůžu, oni mě poznali“, ale nikdy se mi nestalo, že bych měla negativní ohlasy. Vždy to bylo „Jeee ahoj,“ A nebo se mi stává, že lidé neví odkud mě znají a ptají se, jestli jsem s nima nechodila na základku, nebo do nějakýho kroužku a když řeknu ne, tak mají pocit, že jsem jen někomu strašně podobná. Ale je to hezký, mě to vlastně nevadí, jsem ráda, že jim je ten obličej sympatickej a že si mě pamatujou. Jsem vlastně ráda, že hraju v Ulici sympatickou postavu, protože když jsem kdysi hrála v Ordinaci, hrála jsem holku, která hulila trávu, byla hrozně drzá a to si ode mě odsedávaly i babičky v metru. S Novou jsme byli minulý rok v létě při povodních pomáhat v jedné vesnici, vyklízet domy. Přišla tam za mnou jedna starší paní, objala mě a řekla „Bětko, vy jste tak milá, já jsem věděla, že jste tak hodná,“ a začala plakat. Bylo to strašně dojemný. Paní si myslela, že jsem Bětka.

Co očekáváš od své budoucnosti? Kde bys chtěla být za deset let?
Za deset let? Mně by vůbec nevadilo, kdyby sem byla tam, kde jsem teď. Nebo samozřejmě, s novýma projektama, abych nespadla do stereotypu. Ale za deset let se určitě vidím, jako maminku, to sto procentně, to určitě i dřív, protože mám chlapa, se kterým si myslím, že bych mohla vydržet celej život. Nevím, jestli on se mnou, ale já s ním vydržím určitě ráda. Takže chtěla bych být maminka, možná tam vidím tu restauraci a především tam vidím divadlo.

Divadlo Tě baví víc než televize?
Ano, mě to baví prostě víc. Je tam kontakt s divákem. Ten pohled je hned. Já stojím na jevišti, mám otevřené dlaně a oni mi dávají energii do rukou. Já jim dávám samozřejmě tu svoji, ale jich je víc a tak mi dají té energie mnohonásobně víc. To je na tom to krásný. Před kamerou je to jiný, samozřejmě mám to tam ráda, ale divadlo má svoje kouzlo.

Jak moc můžeš zasahovat do svých textů při natáčení?
Moc ne. Ono je to jasně daný, a když si náhodou chceme něco změnit, tak hned přijde skriptka a řekne nám „Ne, ne, ne!“ Než přijde text k herci, projde hromadou schvalovacích procesů. To by měli všichni práci v niveč kdybychom jim texty měnili. Maličkosti samozřejmě ano, ale v divadle je toto volnější.

Je nějaká role, kterou by sis ráda zahrála?
Je. Jeden můj sen už se mi splnil. Nikdy jsem vlastně nechtěla dělat muzikál, lákala mě činohra, ale od té doby co jsem viděla muzikál Rent v televizi, věděla jsem, že si chci tuhle roli zahrát, jinak nemůžu nikdy umřít. Pak jsem získala roli Mimi v anglické verzi. Jde vlastně o barovou tanečnici, která má AIDS a umírá. Je to muzikál inspirovaný operou La bohème Giocoma Pucciniho. Teď se to právě překládá do češtiny. Byla to krásná zkušenost, jelikož nás režíroval Američan a polovina štábu byli cizinci. Tak to byl můj splněný sen a pak bych si ráda zahrála v muzikálu Ones, My fair lady, to jsou krásný věci a doufám, že jsem ještě docela mladá na to, aby se mi to mohlo splnit.

 

 

Text: Jana Čechová