Když mi bylo 10 let, říkali mi kamarádi pravdomluvná Karolína. Měla jsem totiž jednu dětskou morální zásadu – říkat za všech okolností pravdu. Paradoxem je, že jsem byla neuvěřitelný rošťák. Zvonit na cizí zvonky nebo klepat na třídy na základce a pak prchnout, to byla mimo jiné nezdvořilosti moje velká specialita.
Když mě nachytali, vždycky jsem se ihned doznala. A když mě nenachytali, tak vlastně taky. Rodiče věděli úplně všecko. Měla jsem tedy jako třídní učební premiant několik poznámek, což učitelům nešlo do hlavy. Taková podivná dětská schizofrenie.
Ve dvanácti letech jsem v papírnictví ukradla malou násadku na tužku. Takové legrační pérko s čertovskou hlavou mi učarovalo natolik, že jsem se rozhodla vyzkoušet si, jaké to je, dát morálce řádně na frak. Co se mi tenkrát přesně honilo hlavou si nepamatuju, jen ten pocit rostoucího adrenalinu a následnou úlevu, že jsem nebyla nikým spatřena. Doma ale nastala morální apokalypsa. Okamžitě se ozvalo svědomí a já pod záminkou nákupu sady tužek Kohinoor předmět doličný nenápadně vrátila na místo činu. Zkrátka jsem tu srandovní násadku nenápadně položila tam, odkud jsem ji vzala. Dráha kriminálníka mi tedy souzena nebyla.
I když.. Na osmiletém gymnásiu mé zábrany ku nepravdám poněkud povolily a postupem času jsem se stala třídní mistryní výmluv. Trpěla jsem totiž notorickou neschopností dostavit se včas do vyučování, což pochopitelně nemohlo sloužit jako omluva. A tak tu byl rozbitý budík, neodbytný revizor, nemohoucí babička, byt vytopený sousedy a další fantazie.
Oblíbeným trikem při písemné práci z matematiky byl popisek na listu zadání ve znění: „vypracování viz papír dvě“. Papír dvě pochopitelně neexistoval, neboť se jistojistě „ztratil“ neznámo kam. Tento trik převzalo několik spolužáků a tak byl záhy taktéž prokouknut. Ačkoli jsem nebyla mizernou studentkou, v oblasti školní docházky a matematických znalostí bych příkladem opravdu jít nemohla.
Samostatnou kapitolou byly partnerské vztahy. Tam jsem po letech raubířského působení na gymnásiu
a několika studentských nezdařilých randěních zvolila návrat k čistotě pravdy. Postupně jsem se propracovávala až k třeskuté upřímnosti. Zpočátku jsem se jala analyzovat veškeré myšlenkové pochody odehrávající se v mém nitru tak vehementně, že se i mentálně zdatným jedincům protáčely panenky. V pozdějším věku jsem se nezdráhala partnerovi vytknout vizuální i mentální nedostatky a vymklo se to kontrole. Má upřímnost se proměnila v přehnanou kritičnost. Vadily mi gramatické chyby v textu, nedostatečně upravené vlasy, nedokonalé vyjadřování, nedostatek ambicí, příliš hlasitý smích anebo třeba to, že můj kluk chodí hrát kuželky. A všechno jsem to vždycky s řádnou razancí taky okamžitě oznámila. Stalo se, že se mi dojmy a pojmy popletly v hlavě.
Po letech pracného duševního dozrávání (stále v procesu) jsem dospěla ke stanovisku, že partneři k sobě musí být upřímní.
A dokonce si myslím, že ve všem. Nicméně jsou věci, které
je třeba sdělovat citlivě a také jsou věci, které jsou prostě nepodstatné. Je záhodno naučit se rozlišovat. Vadilo mi, že můj hoch nosil odrbané boty. Tak jsem mu koupila nové. A vůbec z toho nemám špatný pocit. Rozhodně lepší varianta, než trousit nevrlé poznámky nebo se skřípějícími zuby neestetický doplněk přehlížet.
Menší kaleidoskopickou rychloanalýzu k tématu můžete nahlédnout zde:
https://www.stream.cz/chlapidarium/10009637-kdy-rikat-pravdu-a-kdy-taktne-mlcet#nejnovejsi