Povídka: HANY

Petra chtěla být vždycky slavná. Už jako malá snila o tom, že bude jednou uznávaná a její fotky budou na předních obálkách časopisů. Nebyla zas až tolik krásná, ale ošklivá taky nebyla a ke všemu byla hodně hubená, což bylo ideální pro modelku. Ale nechtěla být modelka. Chtěla být herečka a spisovatelka. A tak napsala několik knih. Samizdatově a v nízkém nákladu a někteří lidé o ní věděli. Ale pořád z toho nebyla bohatá ani slavná.

Teď se vrací do Čech, po dlouhé době. Hodně cestovala, psala o svých cestách a občas ji někdo zkontaktoval, protože o ní někde četl. Vracela se z Austrálie domů do svých Krušných hor, na Božák, jó, Božák je město snů áha a my tu žijem už spousta dnů a tolik se těšila na své staré známé.
A hlavně na něj.

A tak zamířila rovnou za Dášou do Tellerhauseru, aby se s ní pozdravila.
Pokud on už je taky zpátky, tak ona bude první, kdo o tom bude vědět.

Měla krásný dům v malé německé vesničce, kde ubytovávala turisty a žila se svými třemi úžasnými dětmi.
Když přijela k jejímu domu, zrovna byla venku a odklízela sníh. Když ji poznala, její tvář se rozzářila
a široce se na Petru usmála.

„Ježiši, Petro! Jsi to ty? Ty jseš zpátky? Co tady děláš?“

Odhodila lopatu a okamžitě ji objala.

„To je skvělý, že tu jsi! Proč jsi něco neřekla! Myslela jsem, že jsi pořád v Kanadě!“

„Jojo, byla jsem,“ odpověděla Petra a s pokojným úsměvem se ji držela za ramena. „Ale pak jsem odletěla
do Austrálie. Potřebovala jsem na chvíli do tepla. A pak domůůů,“ zaúpěla radostně a rozhlídla se po těch zasněžených smrcích, které byly všude okolo. „Stýskalo se mi, strašně se mi po všech stýskalo!“

„No to je jasný! Tady je stejně nejlíp! Pojď dovnitř, dáme pivko a pokecáme,“ pozvala ji Dáša a vešli do domu.

Byl to bytelný starý dům, a Dáša s dětmi obývala podkroví. Byly v něm velká kamna a topilo se dřevem,
takže se tu moc nikdo nezouval nebo nijak extra nesvlíkal. Dáša měla úžasný děti, dvě krásný už dospělý holky a malýho Viktora, se kterým Petra kdysi koukala na gauči na filmy a tulili se k sobě pod deku a ona mu hladila ty jeho maličký zádíčka. Byl to čím dál hezčí kluk.

„Viktore, ty už jsi velkej!“ řekla mu, zatímco ji objal. „Kolik je ti let, ty fešáku?“

„Už je mi skoro devět!“ odpověděl jí Viktor a ukázal dychtivě na prstech.

„No teda, ty rosteš jako z vody, to není možný,“ zakroutila mírně hlavou Petra.

„Ale ty pořád vypadáš na patnáct, jako moje ségra,“ zachechtal se Viktor.

„No to víš, já nestárnu! Já budu navždy mladá,“ odpověděla mu.

A celý den si s Dášou povídaly, a Dáša jí vyprávěla, jak jdou kšefty na Božáku a jaká je letos zima,
a kdo všechno teď pro ní pracuje a kam odjel Henrich a ostatní ti instruktoři, kterým se tu říkalo ,Mongolové´,
protože se tak trochu chovali a kdo z nich tu zůstal a dělá jí podomka. Ale nemohly se rozpovídat o tom,
o čem chtěly, protože okolo nich pořád poletovaly ty děcka a pořád se Petry ptaly na Rusko a na Kanadu
a na Austrálii a byly tak boží! Tak s nima Petra strávila celej den a Dáša zatím šla pracovat a odhrabávat ten zpropadený sníh, který teď byl úplně všude. Potom se dole zakecala s hosty a Petra se věnovala nahoře děckám, dělala tý jedný vlasy a fotila ji, aby měla hezkou profilovku a pak ukládala Viktora a pouštěla mu pohádku. Takhle strávili společný večer a Petra trpělivě čekala, až přijde nahoru Dáša. Děti už všechny spaly
a Dáša si dala dole s hosty pár piv a padla na ni únava z celodenní práce. Petra ležela s Viktorem, který už spal a pak ji přišla vystřídat Dáša, která padla do postele a vypadala, že hned usne.

„Klidně tu zůstaň, Petro, lehni si na gauč, je tam deka nebo peřina,“ zamumlala omámeně a přitiskla se
ke svému synovi.

Petra chvíli čekala, ale pak to nevydržela.

„Dášo? Kde je Honza? Je taky zpátky v Čechách?“

„Honza?“ Dáša najednou otevřela oči a nejistě se na ni podívala. „Myslela jsem, že to víš…“

„Co mám vědět? Domluvili jsme se, že se tu sejdem, letěla jsem nejdřív do Austrálie a on měl přiletět z Kanady.“

Dáša chvíli mlčela a pak jí došlo, že Petra to asi opravdu ještě neví.

„Honza … zmizel. Nikdo neví, kde je. Nekomunikuje s nikým, není na Facebooku, číslo nefunguje.
Nikdo neví, co se mu stalo …“ řekla opatrně a bylo jí špatně. „Je nezvěstný.“

„Cože?“ Petra na ni hleděla a mráz jí proběhl po zádech. „To není možný. A co ti říkal naposledy?“

„Už si nevzpomínám, je to několik měsíců zpátky, kdy jsme si psali … Petro. Mrzí mě to. Myslela jsem si,
že to víš … a možná proto jsi odletěla do Austrálie.“

„Ne … nevím vůbec nic,“ dodala Petra a hrdlo se jí stáhlo. Kde jen může být? Tohle nikdy nedělal.
Byli přece domluvení!

Nemohla zůstat u Dáši a nemohla spát. Byla tma a silnice byly zasněžené, ale nasedla znovu do svého auta
a jela dolů do Ostrova. To přece není možné! Nemůže být nezvěstný! Co když se mu proboha něco stalo?
Určitě nezmizel jen tak, bez důvodu, tohle on nikdy nedělal, proboha, něco se mu opravdu muselo stát. V Kanadě? Anebo na cestě domů?

Řídila v chumelenici a jela velmi pomalu a opatrně. Její mozek ale pracoval na plné obrátky. To není možné, něco se mu stalo. Sevřelo se jí hrdlo, když si představila, že někde leží a ještě ho nenašli … proboha, tohle si radši nepředstavovat. Ale najednou ho uviděla, jak leží někde v lese a hustě chumelí. Zastavila a zhluboka se nadechla. To není možné, to přece není možné. Pořádně si promnula oči a znovu se zamyslela, kdy ho viděla naposledy. Byli spolu přece domluveni. Nebo ne? A viděla samu sebe, jak stojí nad jeho tělem a viděla jejich auto. Byli hluboko v lese a ona nad ním stála s kamenným výrazem a on měl zavřené oči. Tohle jsi přehnal, Honzo. Tos neměl dělat.

Znovu otevřela oči a zírala na stěrače, které stíraly hustě padající sníh na její přední okno. Znovu vyjela
a pokračovala v cestě až přejela znovu hranice, kruhový objezd pod Klínovcem a mířila dolů k Jáchymovu. Abertamskou a jáchymovskou zatáčku nesnášela a málem už se tu taky několikrát zabila. Teď jela v husté chumelenici a jí auto klouzalo ze strany na stranu a musela jet pomalinku na dvojku, aby nedostala smyk,
který by ji hodil na svodidla. Má jet do Jáchymova? Nebo pojede rovnou do Ostrova? Raději do Ostrova,
kdyby cokoliv, má tam bráchu a rodinu.

Vánoční prázdniny byly pro místní plné zajímavých příhod, především se sněhem, občas nějaké manželské vánoční hádky nebo velké vánoční loupeže. Dnes byl ale na služebně městské policie celkem klid. Strážník koukal na pohádku v televizi a najednou zazvonil zvonek. Překvapeně otočil hlavu a otevřel mladé dívce v zimní bundě s hokejovou čepicí. Vypadala asi tak na dvacet, spíš osmnáct.

„Dobrý den,“ pozdravila ho Petra.

„Dobrý den,“ řekl uctivě strážník a dodal: „Šťastné a veselé. Co pro vás mohu udělat?“

Petra chvíli hledala vhodná slova. Sakra, která asi tak mohou být vhodná pro tohle?

„Já … se jdu přiznat.“

„Přiznat?“ Tohle nečekal. „K nějakému … přestupku? Nebo trestnímu činu?“

„K trestnímu činu. Vážnému,“ vzdychla a zdrceně se posadila do židle.

„Eh, posaďte se,“ nabídl jí trochu pozdě místo policista. „A … co se stalo? Co jste spáchala?“

Petra se na něj podívala a chvíli přemýšlela, jak to zformulovat.

„Zabila jsem svého manžela,“ řekla nakonec.

Strážník pozvedl obočí.

„Eh … tak to jsme tu ještě neměli. A … jak jste ho zabila?“ Petra pokrčila rameny.

„To nevím. Nevybavuji si to. Odletěla jsem vzápětí do Austrálie, asi abych zahladila stopy,“ řekla neurčitě,
ale nebyla si tím moc jistá. Vlastně vůbec neví, proč letěla zrovna do Austrálie.

„Aha. Hmmm…“ zahučel policista a najednou si nebyl úplně jistý, co by měl podle protokolu dělat. Tedy podle protokolu ano, ale tohle ještě nezažil a tak radši přivolal svého kolegu. „Počkejte tu chvíli. Jste si jistá, že jste ho zabila?“

„Asi ano. Někdy jsem o tom celkem vážně uvažovala,“ řekla bezradně.

„Aha. No, chlapi někdy dokážou bejt na zabití … ehmm mnoo… tak tu počkejte, dejte mi své doklady, já zatím nachystám protokol k zápisu.“

Petra tam seděla, smířeně a ukázněně a čekala na někoho staršího a zkušenějšího. Přišel asi padesátiletý policista.

„Tak, paní … Kovačíková … nebo máte jiné příjmení?“

„Nechala jsem si to moje.“

„Aha. Tak povídejte, co se stalo. Proč jste zabila svého muže?“

„No … vlastně úplně nevím. Mám výpadky paměti,“ přiznala popravdě.

„To se stává. Zvlášť při takovém činu v afektu, mozek to chce uschovat a upozadit. Myslíte, že si na to vzpomenete nebo chcete mluvit s psychologem?“

„Hmm … asi možná raději s psychologem. Přiletěla jsem do Čech s tím, že jsme domluveni, že se tu sejdeme.
A pak jsem u naší společné kamarádky zjistila, že je nezvěstný. A … pak mi to došlo, jak jsem ho viděla naposledy. Bylo to v lese.“

„Chtěla … jste ho zakopat v lese?“ podivil se policista a najednou si připadal jak v nějakém americkém filmu.

„Nejspíš ano. Ale nevybavuji si, že bych to udělala. Možná, že jsem ho tam jen tak nechala ležet a pak jsem radši odjela a utekla,“ snažila se dopídit Petra ve svých vzpomínkách, co se vlastně stalo.

„Aha. Víte, jak jste ho zabila? Viděla jste krev? Střelná zbraň? Nebo úder nějakým těžkým předmětem?“

Kroutila hlavou. „Nic takového si nevybavuji. Jenom jak tam ležel.“

„Aha. A byl určitě mrtvý?“

„No … jinak by se už někomu ozval. Ale nikdo od něj neslyšel. Proboha … co když tam pořád leží,“
napadlo ji a začala vzlykat.

„No dobře, dobře, uklidněte se! Možná není mrtvý! Ještě pořád můžeme zkontaktovat kanadskou ambasádu nebo někoho na českém velvyslanectví a vyhlásit po něm pátrání. Horská služba nebo někdo ho dříve nebo později najde. Možná že už ho někdo našel a leží v nemocnici! Kdy se to stalo?“

Petra vytřeštila oči. „Tyjo. Já nevím. Před týdnem? Přede dvěma?“

„Víte, kdy jste odletěla do té Austrálie?“

„Mám to na letence,“ napadla ji spásná myšlenka. „Takže když to jsou třeba jen tři týdny, tak by třeba ještě mohl být naživu, ne?“ zeptala se naivně s nadějí v hlase a zoufalým výrazem.

„No …“ oba dva policisté se po sobě podívali. „Pokud ležel tři týdny ve sněhu v lese …
tak asi nemá moc šancí na přežití…“

„Proboha,“ rozplakala se Petra a schovala si tvář do dlaní. „Co jsem to udělala…“

Policisté se po sobě znovu podívali a pak začal ten starší jednat.

„Dobře, uklidněte se. Zůstanete už tady u nás na služebně. Můj kolega zavolá na českou ambasádu
do Kanady a kanadské velvyslanectví a oznámí nahlášení zřejmě trestného činu a hlavně zmizení českého občana. Najdeme ho. Já zatím zavolám nějakého psychologa, aby to z vás nějak dostal a pak to všechno pěkně sepíšeme, dobře?“

Petra vypadala zuboženě a svýma velkýma modrýma očima se podívala na policistu.
Taková holka snad nemohla někoho zabít, natož svého mužskýho!

„Poslyšte, vy jste z Ostrova?“

„Ano, přijela jsem sem na prázdniny,“ vzlykala.

„A nejste náhodou spisovatelka?“

„No …“ popotáhla Petra nudli a policajt jí podal kapesník. „Napsala jsem pár knih,“ dodala skromně
a dívala se do země jako provinilé děcko.

„Já jsem si říkal, že vás odněkud znám! To jméno mi bylo povědomý! No, tak to je pěkný … vraždící spisovatelka, to jsme tu ještě neměli. To vám určitě dodá na popularitě,“ uchechtl se trochu zlomyslně
a Petra se na něj nejistě podívala a pak znovu propukla v usedavý pláč.

„Já ho přece nemohla zabít, nemohla jsem to udělat, ale on mě někdy tak naštval … a zlomil mi srdce,
už několikrát. A já jsem mu řekla, že ho jednou zabiju, v nějaký hádce, jestli mi ublíží znovu a půjde za ní…“ najednou jí to došlo a nadechla se. „Potřebuji mluvit s tím psychologem.“

Seděla tam celá zubožená a oba dva policisté ji zpoza druhé místnosti pozorovali oknem.
„Myslíš, že ho fakt zabila?“ zeptal se ten mladší staršího.

Pokrčil rameny. „Zločin z vášně … jestli mu přišla na nevěru … některý ženský jsou šílený.“

„Třeba jako ta moje,“ uchechtl se opatrně mladší. „Taky děsná hysterka.“

„Vypadá na osmnáct, ale podle papírů je jí devětadvacet. Má asi tak padesát kilo. Řekni mi, jak ho mohla asi zabít,“ zeptal se ho. „Vždyť musela mít problém ho jenom uzvednout a odtáhnout k autu, natož ho zakopat.“

„Možná ho něčím otrávila … nebo praštila něčím do hlavy.“

„To by tam byla krev a tu by si pamatovala,“ zamyslel se ten starší. „Hele, některý lidi jsou kvůli slávě schopný udělat cokoliv. Ať už napsala cokoliv, tak až tohle vejde do novin, tak půjdou její knihy na dračku.“

„Jakože by to udělala kvůli slávě?“ podivil se a znovu se na ni podíval. „Hmm … dneska je možný všechno.“

Petra tam jen tak seděla a rozhlížela se po služebně. Hlavou se jí zmítaly všechny možné domněnky
a vzpomínky a snažila se nějak si zformulovat, co se asi tak mohlo stát. Jasně, že tušila, že k tomu dojde,
když se všichni tři sejdou v Kanadě. Jasně, že i on to tušil a ona na to musela být připravená.
Přesto mu to ale řekla, když tam konečně po tom všem spolu přiletěli. „Jestli se tu s ní dáš dohromady, tak tě zabiju, Honzo,“ řekla mu, když vystoupili na letišti a byl tak šťastnej a nadšenej, že se mu konečně splnil životní sen, na který musel tak dlouho čekat. Jenom se na ni podíval a vůbec nic neřekl. Možná trochu polkl strachy, ale nedal na sobě nic znát.

„Dobrý večer, paní Kovačíková,“ pozdravil ji policejní psycholog, který téměř do půl hodiny přijel z Karlových Varů. „Mám tady ohlášení, že jste pravděpodobně spáchala trestný čin, ale nevzpomínáte si na detaily, které mohou být důležité k odhalení celého činu a pozice, kde asi tak může ležet váš muž. Tak se do toho pustíme?
Hrajeme o čas,“ řekl jí velmi věcně a profesionálně. Zřejmě byl na takové případy zvyklý.

„Dobře,“ kývla slabě hlavou a čekala na jeho pokyny.

„Tak,“ odmlčel se na chvíli psycholog a otevřel si nějaké desky s papírem a propiskou. „Zkusíme to nejprve hodit na papír, bez techniky. Nemám dobrou zkušenost s počítači, špatně se při tom soustředím na lidskou psychiku vyslýchaného. Většinou to ani vyslýchaným není moc příjemné.“

To s ní zachází nějak hezky na to, že asi někoho zabila. Dělají to tak kvůli tomu, aby ji nevystrašili nebo protože ho třeba nezabila a doufají v dobrý konec?

„Dobře … taky nemám moc ráda počítače,“ řekla jen tak mimoděk jakoby ta věta měla něco znamenat.

Psycholog se na ni podíval, mírně zvedl obočí a pak se znovu zahleděl do počítače. Raději se jí nedívá do očí, aby ji nevyplašil nebo nevyprovokoval k agresivitě.

„Povězte mi své poslední, úplně poslední vzpomínky na vašeho muže,“ pokynul jí mírně.

Petra vzdychla. „Prostě tam ležel. V tom sněhu. A já nad ním stála a dívala jsem se na něj, asi dlouho nebo možná ne tak dlouho, možná to bylo jen pár sekund a chtěla jsem si zapamatovat ten jeho výraz …
a pak ho raději zapomenout,“ podívala se na něj znovu provinile.

„Proč byste ho chtěla zabít?“ zeptal se velmi věcně.

Uchichtla se. „Víte, kolik lidí by ho chtělo zabít? Kolik ženských si to už představovalo jako já?“ zakroutila hlavou. „Byl děsnej…“

„Dobře, jistě, každý máme nějaké své stinné stránky. Ale co musel udělat tak hrozného, aby ho člověk,
který zřejmě netrpí žádnou agresivitou nebo psychopatologickou poruchou, chtěl doopravdy zabít?
Co vám udělal?“

Nechtěla to říkat. Bylo to tak ponižující.
„Ale já jsem věděla, že to udělá. Varovala jsem ho. Říkala jsem mu to, ať to nedělá, protože teď už jsme svoji
a jsme spolu v Kanadě a já bych ho už opravdu zabila.“

„A … co tedy udělal?“ zeptal se znovu neodbytně psycholog.

„No šel za ní. Jak jinak. Protože to byl taky osud, když ona náhodou získala vízum do Kanady, ačkoliv tam nikdy nechtěla, ale protože je to jeho životní sen, tak to přece musí být osud! Blbec jeden naivní…“

„Mluvíte o … nějaké jeho známosti?“ odtušil psycholog.

„Ano, o jeho bývalé. Té druhé, do které byl prý doopravdy v životě zamilovaný. Což mu ale došlo až ve chvíli,
kdy byl se mnou. Že do mě tolik zamilovaný není a nemůže ji dostat z hlavy,“ vysvětlila a bylo jí trapně.

„Aha … a proč jste se tedy vzali a odletěli vy dva spolu do Kanady?“ zeptal se poněkud zmateně psycholog.

„No … stalo se toho mezitím hodně. Ono se pořád něco dělo. Taky jsem tam chtěla a prostě jsme tam nakonec odletěli spolu.“

„A předtím jste se vzali, abyste si ho pojistila?“ zeptal se velmi chytře psycholog.

„No … možná taky. Nevím. Nějak to vyplynulo ze situace. Chtěl si mě vzít. Samozřejmě, že jsem o tom snila, když jsem byla zamilovaná, ale při tom posledním rozchodu jsem si neuměla představit, že se vezmeme bez nějaké pořádné předmanželské smlouvy. On uměl být taky celkem hysterický a trochu psychopat.“

Psycholog zvedl obočí. Aha, takže psychopat.

„To vyznělo asi divně, že,“ odhadla jeho myšlenky Petra.

„No vzhledem k tomu, že se tu doznáváte k jeho vraždě … nevím teď, kdo z vás dvou byl větší či menší psychopat… ale dejme tomu, že i normální, psychicky zdravý člověk může mít takový nával vzteku, kdy nevidí důsledky svých činů a těch později lituje …“ vysvětlil jí trpělivě.

„No … on toho taky vždycky litoval. A vždycky mu to došlo a pak dělal všechno na světě pro to, aby mě neztratil
a abych byla v pořádku a šťastná. Byl skvělej …“ dodala a znovu vzdychla.

„Ale zasloužil si to. Ublížil vám. Zlomil vám srdce,“ řekl přesvědčeně psycholog.

Tyjo, ten to umí.

„No jasně! Po tom všem, co jsem s nim zažila a zůstala s nim??? Neopustila ho??? Taky jsem se na něj mohla dávno vykašlat a nechat ho v Německu a odjet třeba do Alp a úplně ho už vymazat ze svého života!“ zvýšila mírně hlas. Hajzl jeden.

„Ale neudělala jste to,“ pokrčil rameny psycholog.

„Ne … neudělala, no,“ přiznala se znovu ke svému největšímu prohřešku. Beznadějné zamilovanosti a lásce.

„Chápu. Srdci člověk neporučí. Takže jste s ním zůstala i přes to, že jste mohla znovu skončit opuštěná
a se zlomeným srdcem …“

„Hmm. Ale to už jsem mu řekla, že takhle už to teď neskončí. Skončí to jinak a skončí to špatně … pro něj.
Věděl to a počítal s tím, že jsem toho schopná,“ řekla pevně.

„Opravdu si myslel, že jste toho schopná nebo si myslel že mu jen vyhrožujete v afektu?“ zeptal se opatrně psycholog.

„Ne … on věděl, že dokážu bejt taky hysterka. A jsem strašně hrdá a takovýhle ponížení bych už prostě nesnesla
a nepřežila. Neví, co všechno jsem kvůli němu obětovala,“ řekla smutně.

„Chápu. Znovu a znovu jste mu věřila a vkládala v něj důvěru a naději. A on ji definitivně zahodil a nevážil si ji. Taky bych byl naštvaný!“ souhlasil s ní psycholog.

„No … ale nezabil byste ho,“ řekla mírně Petra.

„Vy jste ho možná taky nezabila. Na to, jak tu spolu mluvíme, tak působíte dojmem člověka, který ví, co dělá
a ví, co chce. Riskovala jste kvůli němu hodně a počítala jste s možným scénářem, že vám znovu ublíží, přesto jste s ním vědomě odletěla do Kanady. A to není jen tak, odletět do Kanady. Měsíce příprav, plánování, žádosti
o vízum, letenka … věděla jste, co děláte a myslím si, že i teď víte, co děláte,“ řekl napevno psycholog, i když o tom zas až tolik přesvědčený nebyl. Měl z ní zmatené dojmy, ale nevěřil, že by ho zabila.

„Myslíte?“ zeptala se ho nejistě.

„Jsem o tom přesvědčen,“ kývl jistě hlavou. „Povězte mi to. Povězte mi všechno. Kdy jste s ním naposledy mluvila a co vám řekl?“ uhodil na ni.

Petra vzdychla a zavřela oči. Uff, tohle bude těžké.

„Seděli jsme v kuchyni. Naproti sobě a popíjeli jsme čaj. Měla jsem žaludek stažený strachem a byla jsem rozklepaná. Celý ten den jsem probrečela a nadávala sama sobě, když nebyl doma.
Nechtěla jsem, aby mě viděl v takovém stavu.“

„Dobře. Pokračujte,“ vyzval ji znovu psycholog. Znovu zavřela oči a vzpomínala.

„Pamatuji si, jak mlčí a dívá se na mě, trochu provinile a čeká, co bude. Očima těkal po ploše stolu a pak se podíval znovu na mě a řekl mi … ,a to je všechno, co mi k tomu řekneš?“

„A co jste mu řekla?“ podivil se.

„Já nevím. Asi jenom … ,dobře. Tak jo,“ řekla a znovu se zamyslela. „Musela jsem před ním být už celkem klidná. Měla jsem to v tu chvíli už celé promyšlené,“ došlo jí. „Měla jsem na to celý den a přemýšlím celkem rychle. Věděla jsem, co mám udělat.“

„A to bylo … ?“ zeptal se jí napjatě psycholog a nahnul se k ní.

Znovu zavřela oči.

„Jed. V čaji. Seděla jsem tam a dívala se na něj, úplně klidně a on ho držel v ruce a z toho hrnku se kouřilo
a on pořád čekal, co se bude dít. Tak jsem se před ním napila a on se znovu podíval na ten čaj. Asi v tu chvíli pořád nevěděl, co ode mě může čekat. Pak ho zvedl, pomalu, nespustil ze mě oči a konečně se pomalu
a opatrně napil. Položil hrnek znovu na stůl a pak se zakřenil. Nadechl se, aby něco řekl, ale v ústech cítil nějakou nepříjemnou pachuť. Začal trochu kašlat a … pak už nestihl říct nic,“ řekla suše Petra a při posledních slovech se podívala na psychologa a nějak mimoděk pokrčila rameny. „Asi to zaúčinkovalo dost rychle,“ pokrčila znovu rameny.

Psycholog si odkašlal a najednou si nebyl jistý, jestli před sebou opravdu nemá chladnokrevnou vražedkyni. Poněkud znejistil, protože vypadala, že to měla opravdu dobře všechno připravené. „Ehm, trochu se napiju vody,“ zvedl se a snažil se nepředstavovat si, jak stejně jako ten její chlap teď upíjí z nějakého hrnku při podobném dost podivném a mrazivém rozhovoru.

„Ehm, mno … takže … jste ho prostě … otrávila?“ zeptal se a skutečně neznal její odpověď.

Znovu pokrčila rameny. „Asi ano … proboha, to je strašný,“ zalitovala toho znovu a začala vzlykat.

„No … dobře, ehm. Tak … jste ho tedy otrávila. Víte, čím?“ zeptal se psycholog a teď už se opravdu děsil jejích dalších odpovědí.

Dívala se do prázdna do stolu a pomalu kroutila hlavou. „Nemám šajnu … to si vůbec vůbec nevzpomínám …“ řekla a chytla se za hlavu. „Vážně nevím, co to mohlo být nebo kde jsem to vzala … achjo,“ vzdychla znovu.

„Ehm … no, to je tedy skutečně těžké. Mohl to být silný rychle účinkující jed? Nebo jen něco, co ho přiotrávilo na dobu určitou? Na světě existují různé látky, které mají různé účinky …“ snažil se ji trpělivě přivést k tomu, aby si vzpomněla, co v tom čaji bylo.

„No … ale pak mám okno,“ přiznala Petra a tupě a vyděšeně zírala do stolu před sebou. Jasně, vzala jsem to z nějaké krabičky, a když přišel, že si tedy musíme promluvit o tom dělení majetku, tak jsem mu nabídla čaj. Přikývl. Řekla jsem mu, že piju třezalku na nervy, tak si ji poručil taky. Tak jsem mu udělala třezalku. Vždycky měl rád sypaný zelený čaj, ale asi v tu chvíli taky chtěl něco silnějšího. Možná měl opravdu strach z toho, co udělám. Nasypala jsem to tam a sobě něco podobného, beztak to obojí vypadalo jako cukr. Postavila jsem na stůl ty hrnky a tak nějak smířeně jsem se na něj usmála. "Tušila jsem, že na to dojde, řekla jsem. Mlčel.
Tak trochu provinile. A pak se napil.“

Cosi uspokojujícího znělo v jejím vyprávění. „Já už jsem to trápení musela ukončit. Trápila jsem se s ním od té doby, co jsem ho poznala a i když jsme se rozešli, tak mi nedal pokoj. Už jsem to musela doopravdy navždycky ukončit, víte?“ vysvětlila mu celkem smířeně a klidně. Opravdu věděla, co dělá.

„Dobře. Takže je to pravda. Jste chladnokrevná vražedkyně a zavraždila jste svého muže.
Víte, co vás teď čeká?“ zeptal se jí tvrdě.

Slabě přikývla. „Pořád lepší, než aby mi pořád do konce života ubližoval.“

„To jsou velmi silná slova. Dobře. Dejme tomu. Zemřel. Skácel se v kuchyni na podlahu. Jak to bylo dál?“

Zmateně zamrkala a znovu vzpomínala.

„No byl strašně těžkej … já padesát kilo, on asi devadesát. Představte si, jak jsem ho tam v noci táhla do toho auta a cpala jsem mu ty nohy na zadní sedačku. Pak jsem přes něj přehodila deku. Lopata byla v kufru,
na sníh. A odjela jsem někam … prostě někam do lesa. Nevzpomínám si, co to bylo za místo. Byl večer,
všude tma, nikde okolo nikdo. Divočina. Tady ho aspoň sežerou vlci. Ale … nesežrali ho,“ podívala se na něj.

„Jak to víte?“ zeptal se znovu vyzývavě.

„Myslím, že tam určitě dlouho neležel … nechala jsem ho tam … v té dece. Kus od cesty. Pak jsem nasedla znovu do auta a … a pak nevím,“ pokrčila bezradně rameny. „Odletěla jsem asi do Austrálie,“
podívala se na něj znovu beznadějně.

„Dobře. Musíte mi přesně popsat to místo a kde se to nacházelo, ať to můžeme sdělit ambasádě
a Kanaďanům. Musí najít jeho tělo,“ řekl a zaklapl desky. „Chcete dodat ještě něco?“ zeptal se jí na závěr.

„Víte … já ho milovala. Strašně,“ řekla znovu provinile. Ale nesnesla jsem, aby ho měla jiná, tak jsem ho zabila.

„Jasně,“ odvětil dost stroze psycholog. Svět je plnej bláznivých lidí, co se milujou a potom vraždí.
Takových případů už zažil.

Nechal ji tam, aby si vzpomněla na přesnou lokaci a díval se na ni skrz sklo.

„Tak co, udělala to?“ zeptal se ho ten mladej.

„Pff, to je jasný, podívej se na ni, jak se teď tváří a zpytuje svědomí,“ dodal ten starší policista.

„Otrávila ho,“ pronesl psycholog suše. „To je nejobvyklejší v takových případech. Zvlášť, když je ta ženská slabší
a je jasný, že ničím by ho zabít nemohla. Nebude to násilnická psychopatka, ale prostě to musela udělat.“

„Zasloužil si to?“ zeptal se ho ten starší.

„Bezpochyby,“ odvětil znovu. „Vždycky je mi líto těchhle ženských co se zamilujou do špatnýho chlapa …
ale radši než aby ho opustili, tak ho zabijou. Je v tom jistá nekompromisnost. Buďto budeme spolu nebo nebudeš. Nebudeš s jinou než se mnou. Víte, jak to myslím,“ udělal jim malé okénko.

„No jasný,“ pokývali erudovaně hlavami.

„Musíte z ní ještě dostat tu lokaci. Chvíli jsem ji teď nechal, ale jeho tělo opravdu nechala někde na lesní cestě. Ale nechala ho tam, aby ho někdo našel. Nezakopala ho.“

„Už na to neměla nervy?“ zeptal se s úšklebkem mladej.

„To nevím … možná to je součást jejího plánu,“ pokrčil znovu rameny.

Seděla tam a přemítala. No jasně, že to byla součást mýho plánu. Někdo ho přece musí brzy najít. Možná nebyl večer, ale byla noc a za chvíli bude ráno. Takže tu neumrzne. Proto jsem ho taky zabalila do tý deky.

Ve vazbě to nebylo nic moc. Seděla tam a čekala, až za ní někdo přijde a řekne jí, co je novýho a jestli ho našli. Čas plynul a měla dost času na přemýšlení. Ale to už je teď zbytečný. Musela jen čekat na všechno,
co přijde a věděla, že toho bude hodně.

Pokus o vraždu a ublížení na zdraví. Pět let natvrdo. Přijala to celkem klidně. Všechno je tak, jak má být.
A noviny plné titulků. Spisovatelka se pokusila zabít svého partnera po nevěře. A všude ty fotky. No, to se celkem hodilo, že byla vždycky celkem fotogenická. Její knihy jdou na dračku. Každý chce knihu od opravdové vražedkyně. Liebesbriefy do vězení. Jste tak krásná, Petro. A tak nebezpečná. Vzrušující kombinace. No jo. Házela to po jednom do koše. Přijďte aspoň někdo s něčím originálním, konečně. Podepíšete mi to?

Jasně, přijď si pro podpis do vězení, frajere. Koukala se vždycky na ta jména těch návštěv. Neznám, nechci. Novinář, dobře. A až se dostanete ven, Petro, uděláme velkou akci v Luxoru, to bude narvaný! Tyjo, hotový Chicago. Prodáte nám práva na Týden v Tbilisi? Rádi bychom to natočili. A kdy se asi tak dostanu k těm penězům?
Za 5 let? Nebo mi vypíšete šek a já si ho za pět let půjdu vyzvednout do banky, zatímco hodnota těch peněz bude menší asi o polovinu? A co Puť na Sibiř? Rádi bychom to ztvárnili filmově. To samý. Budete si všichni muset počkat. Taky jsem na vás čekala, až přilezete.

Až nakonec přišla Iva.

„Ježiši, čau,“ usmála se na ni a objaly se. Seděli u stolu a zářivě se na sebe usmívaly.

„Ty bláho, tak já mám kámošku spisovatelku vražedkyni,“ vybuchla ve smích Iva.
„No já se picnu, ty jseš prostě skvělá … to se ti fakt povedlo,“ pokývala hlavou uznale.

„Myslíš?“ zeptala se pochybovačně Petra.

„Tvoje knihy jdou na dračku. A já se všude chlubím tím, že tě znám!“

„Haha, Iva Frühlingová se chlubí tím, že zná Petru Kovačíkovou. Tak to je dobrý,“ poznamenala Petra.

„No a jak … se ti tu líbí?“ zakřenila se Iva. „Vaří tu dobře?“

„Jasně, pětihvězda,“ zasmála se znovu Petra.

„A píšeš?“

„Pořád,“ mrkla na ni. „Mám na to hodně času.“

„A co on?“ zeptala se.

„No probral se asi po desíti hodinách v nemocnici. Pár týdnů se z toho vzpamatovával.
Ale myslím, že už funguje, vždycky se ze všeho rychle otřepe.“

„A? Už se ti ozval?“ zeptala se napjatě.

„Ne. Čekám až mi přijdou rozvodový papíry,“ pronesla suše Petra.

„Myslíš, že se bude chtít rozvést?“ zeptala se opatrně Iva.

„No jasně,“ přikývla Petra. „To by byl už fakt úplnej magor, kdyby nechtěl,“ dodala přesvědčeně.

„No … to máš asi recht … tak až to přijde, tak to zvládni,“ řekla jí mírně Iva a pousmála se na ni.
„Stejně jseš hvězda. Dokázalas to.“

„Vždyť mě znáš … ve finále vždycky dostanu, co chci,“ řekla a pak se smířeně pousmála.
Má recht. Tohle se jí opravdu povedlo.

Chvíli se spolu ještě upřímně smály a Petra si to do jisté míry užívala. Publicita, sláva, úspěch.
No, hlavně, že žije a že je v pořádku.

A ve finále musel přijít i on, i když mu to celkem trvalo. Tak si sedli naproti sobě a Petra se na něj celkem klidně dívala.

„No …“ nějak nevěděl, jak začít ten rozhovor. Tolik nad tím celou dobu přemýšlel a tolik se vztekal,
když se probral a všechno zjistil a když pročítal noviny a všechno na internetu. Je teď pěkně slavnej.

„No?“ povzbudila ho Petra. Tak už mi to řekni. „Chceš se rozvést, Honzo?“ zeptala se jako malého dítěte.

Tak nějak divně pokýval hlavou a znovu se na ni podíval. Tak to bylo samozřejmě to první, co chtěl udělat, když se probudil. Ale musel kvůli tomu za ní přiletět, aby ty papíry přece podepsala.

„No?“ zeptala se ho znovu. Žádný papíry u něj neviděla.

„No …“ řekl znovu a zadíval se na stůl. „No samozřejmě jsem to chtěl! To si jako nemysli! Jseš hysterická psychopatka! Petra Kovačíková! Psychopatka a chladnokrevná vražedkyně!
Neumíš si představit, jak jsem se cítil, když jsem to četl!“ začal se rozčilovat.

„Jo, to je mi celkem jasný … mě by to asi taky naštvalo,“ pokývala hlavou.

„A ještě jseš teď tak slavná! No to je děsný, ty jsi na mě přiživila, využila jsi mě pro svoji slávu a úspěch,“ obviňoval ji znovu naštvaně a hystericky.

„Jo, to máš recht. To asi nebylo fér. Promiň,“ řekla a provinile pokrčila rameny.

„No, ale … asi jsem tě musel fakt naštvat, že jsi něco takovýho udělala,“ uznal najednou.
Pak se na ni zadíval a řekl: „Promiň.“

Vytřeštila oči. To asi ještě nikdy v životě neudělal. Promiň?

„Eh, no … dobrý … to je v pohodě. Stane se. Hlavně, že jsi naživu,“ řekla tak nějak mimoděk.

„No jo … ale bylo to pěkně divný období to všechno zpětně zjišťovat, zatímco se probudíš v nemocnici a vůbec nevíš, kde jsi a co se stalo,“ vysvětloval jí. „Připadal jsem si, jako kdybych měl kocovinu. Nebo jako by se mi to jenom zdálo. A pořád jsem si říkal, to není možný, to přece neudělala, panebože,“ vysvětloval a měl u toho vytřeštěné oči. „Tak ona mě zabila! A jsem v nebi, zdá se mi to? Nebo jsem na psychárně? Zbláznil jsem se?
Ty vole …“ vyprávěl překotně a kroutil u toho nevěřícně hlavou.

„No a … co ty papíry?“ zeptala se už konečně Petra.

„Jaký papíry?“ zvedl konečně oči od stolu.

„No … tak hádám, že jsi sem přiletěl, aby ses se mnou mohl rozvést,“ odvodila Petra.

„No … tak to je jasný!“ zvýšil znovu hlas a pak mlčel. „To víš, že to chci pořád udělat!“

„A?“ zeptala se znovu Petra. Už byla celkem napjatá. „Kde jsou papíry k podpisu?“
podívala se na něj podezřívavě.

„No… zapomněl jsem je v letadle,“ pokrčil rameny.

„Aha,“ pousmála se mírně ironicky. To je ale náhoda.

„No a myslím, že bychom tě ven mohli dostat dřív.“

„Fakt?“ podivila se Petra.

„Jo … už jsem to nějak vymyslel a domluvil s právníkem možnosti,“ řekl najednou.

Byla v šoku. Tyjo.

„A pak až budeš venku, tak uděláme ty rozvodový papíry, jo?
Na to nezapomeň,“ řekl ještě jednou pro jistotu výhružně.

Byl tak vtipnej. Tohle na něm milovala.

„Jasně,“ pousmála se na něj.

Zvedl se a řekl: „Tak čau. Nějak to všechno vymyslíme. Zvládni to tu zatím.“

Usmívala se. Usmívala se dlouze.

Všechno je tak, jak má být.

 

Petra Kovačíková, *1989, autorka, příležitostná divadelní herečka, modelka, ilustrátorka. Dosud publikovala cestopisně zaměřené beletrie Týden v Tbilisi, Puť na Sibiř. Ilustrovala svou prvotinu Týden v Tbilisi a učebnici perštiny pro česky hovořící od Silvie Šútové.

Ve svém volném čase píše divadelní scénáře, povídky
či politický thriller a sledovat ji můžete i na cestopisném blogu: czechingeorgia.blogspot.cz.

Její publikace jsou k dostání na dobírku na emailu: petrakovacikova108@email.cz.