Na západ od našich hranic je to trochu jinak: taková Němka si vybere model: buď rodina, nebo kariéra. Francouzky a Skandinávky se se svými muži o práci v domácnosti spravedlivě dělí. O Angličankách je známo, že jsou to pěkné metrnice, které se doma zrovna nepřetrhnou, a ženy z jižní Evropy dávají zase před kariérou přednost tradiční seberealizaci v rodině. Zkrátka jiný kraj, jiný ženský mrav. Jen honba za zvládnutím úplně všeho na sto procent je naše národní specialita.
Čím výkonnější, tím lepší? Ale kdepak
O tom, že české „superženství“ nesvědčí ženám samotným a ani partnerskému vztahu, už se napsalo mnoho článků. Ženy končí strhané a vystresované, kvůli čemuž ztrácejí půvaby dříve než ve zmiňovaných zemích. Kromě toho muž potřebuje cítit, že je důležitým přínosem pro rodinu. Pokud mu tuto roli ve všech ohledech včetně výdělku, vysmýčené domácnosti a vymydlených dětiček sebere jeho nadsamice, často se stává, že tahle superžena místo obdivu a vděku za chvíli zjistí, že si manžel vyhledal nějakou méně schopnou. Hřejivý pocit z nízkých kvalit sokyně však superženě odešlého partnera nenahradí.
POSEDLE SI NĚCO DOKAZOVAT! PROČ?
Ženy hnané touhou být ve všem super mívají nějaký vnitřní problém. Často jim chybí vrozená sebedůvěra, hledají svou identitu. Žena, která se má ráda, si nepotřebuje dokazovat, jak všechno zvládne, aby si vysloužila uznání druhých. Žena, která se má ráda, správně vystihne, v čem je dobrá a za tím si jde. Ale umí rozeznat, kde jsou hranice, kdy se z ambic stává honba. A než by se štvala životem s jazykem na vestě, radši si dá občas nohy na stůl. Člověk nemůže zvádnout všechno a ve všem být skvělý. Tak my lidé nejsme nastaveni.
Je lepší být chovná, nebo tažná?
Téma superžen existovalo vždycky, ale dnes dosahuje maxima, vybičovaného rozporem mezi agresivním feminismem a archetypální ženskou potřebou rodiny. Zmatené ženy balancují na tenké hraně mezi obojím a některé chtějí zvládnout všechno na 120 procent. Ale všeho s mírou, říkávala moje babička. A taky dělila lidi na chovné a tažné. Proč se některé ženy mermomocí a sebezničujícím způsobem derou mezi ty tažné? A ještě jedno poučení od babičky, která mi říkala: Neuč se to, holka, budeš to pak muset dělat pořád. Ta mi vytane na mysl pokaždé, když pozoruji svou kamarádku, která má náročné povolání, doma stíhá druhou směnu s dětmi a večer ještě dělá svému muži teplé večeře. Je na sebe sice pyšná, jak všechno zvládá, ale v půl deváté večer odpadá do postele naprosto hotová….Dokonalá žena ví, že jakmile udělá partnerovi teplou večeři několikrát za sebou, už jí bude chtít pořád. Takže občas ano, ale vždycky to pojmout jako něco výjimečného. Prostě třešničku na dortu. A partner se pak zase bude těšit na příští. A tak je to se vším.
Nechci žádný chromozom navíc
A závěrem nahlédnutí do wikipedie. Víte, co to je XXX syndrom, zvaný též superžena, nebo nadsamice? Variace chromozomů, při které přebývá jeden chromozom X v každé buňce. Většina postižených žen je sice normální, ale může se vyskytnout snížené IQ, problémy v reprodukci (pozdější menstruace, časté potraty, předčasné klimakterium, vyšší vzrůst. Vyskytuje se u 0,005 % žen. Proč bychom měly řady těchto přírodou postižených nadsamic rozmnožovat dobrovolně i my, které máme chromozomy v pořádku?
Text: eh