Když si běžný člověk zajede na odběry krve, většinou to proběhne rychle a bez většího dramatu – přijde, nechá si odebrat krev, možná si cestou zpátky koupí rohlík a za hodinu je doma, kde na celou událost do večera úplně zapomene. Když ale na odběry vyráží ShopaholicAdel, promění se tahle rutinní záležitost v několik desítek minut dlouhou ságu, která má všechno: karamelové latté ještě před samotným vyšetřením, hluboké úvahy o pracovním životě, romantickou procházku lesem i domácí povinnosti prezentované jako zásadní životní výkony. Z obyčejného dopoledne se tak stává malá podívaná, kde každá drobnost dostává prostor a význam, jaký by jí běžný člověk sotva přisoudil.
Ranní odběry s příchutí karamelu
Den odstartoval odběry krve, které by za normálních okolností znamenaly jednoduchou rutinu – přijít nalačno, nechat si odebrat krev a jít domů. Jenže v Adélině podání dostává i taková banalita úplně jiný rozměr. Ještě před odchodem z bytu totiž stihla připravit karamelové latté, které se následně stalo hlavním hrdinou celé situace. A aby toho nebylo málo, během dne padla i meruňka, což už jen podtrhlo, že pojem „nalačno“ je zde spíš volně interpretovaný než skutečně dodržovaný.
Celá situace pak vyvrcholila vysvětlením, že kávu vlastně „nejedla“, takže se to přece nepočítá. Tento argument by možná obstál v nějaké alternativní realitě, ale v té naší působí spíš jako snaha ohnout pravidla tak, aby vyhovovala aktuální situaci. Člověk si při tom nemůže pomoct a představuje si, jak by podobná logika fungovala i jinde – třeba že sladké pečivo je vlastně zdravá snídaně nebo že dezert po obědě se nepočítá, pokud byl sněden dostatečně rychle.
Kariéra snů: hledám práci, ale jen když si mě najde sama
Druhou stálicí dne bylo hledání zaměstnání, což v praxi znamená především mluvit o tom, jak moc by se pracovat chtělo. Jenže pak přichází realita: firmy nevolají (jak si to vůbec dovolují), internet je zrádný, mezi lidi se nechce a hromadná doprava je kapitola sama pro sebe – skoro jako hororový žánr. Ideální pracovní nabídka by tedy měla přijít sama, nejlépe zaklepat na dveře, nabídnout home office, flexibilní pracovní dobu, nulový stres a ideálně i kávu zdarma.
Do toho všeho zaznívá, že insolvenci se daří splácet z důchodu a příjmů ze sociálních sítí, takže vlastně není úplně jasné, kde přesně je ten tlak na změnu. Realita v zákulisí ale tiše brousí nože. Zatímco Adéla doma čeká, až jí vysněná práce zaklepe na dveře, stihla si ve svém volném čase vybudovat zbrusu nové dluhy, jež by po sečtení klidně mohly atakovat hranici i milionu korun. A tak se celý příběh točí v krásném kruhu: práce se hledá, ale jen tak symbolicky, aby se neřeklo. Každý den přinese nový důvod, proč to tentokrát zase nevyšlo – jednou je to špatný čas, podruhé špatná nabídka, potřetí špatná nálada.
Výsledkem je nekonečný seriál, kde se pořád mluví o velkém návratu do pracovního procesu, ale premiéra se neustále odkládá. Je to trochu jako čekání na Godota, jenže tady se mezitím stihne natočit několik dalších epizod bez jakéhokoli posunu.
Romantická procházka s nečekaným zvratem
Večer měl původně patřit klidné romantické procházce lesem s Láďou, jenže realita si řekla, že romantika je nuda a pojďme to trochu okořenit. Místo poklidného držení za ruce a tichého sdílení okamžiku přišlo zmatené pobíhání mezi stromy, hledání partnera stylem „kde jsi, prosím tě?“ a nervozita, která by se dala krájet i bez nože. Z obyčejné procházky se tak během pár minut stala improvizovaná detektivka, kde hlavní hrdinka pátrá po zmizelém Láďovi a zároveň přemýšlí, jestli náhodou nezabloudila i ona sama.
Celé to pak korunovala zmínka o lopatě připravené v autě, což celé situaci dodalo takový ten „tohle už není úplně romantika“ vibe. Ve výsledku to připomínalo spíš scénu z béčkového thrilleru než večer dvou zamilovaných lidí. Chyběla už jen dramatická hudba, rychlé střihy a hlas vypravěče, který by slavnostně oznámil: „Pokračování příště… pokud se všichni vrátí z lesa.“
O rodině už ani slovo. Tedy alespoň do další věty
Ještě před pár dny to vypadalo, že rodinné kapitoly definitivně končí. Adéla několikrát naznačila, že své nejbližší už veřejně řešit nebude a některé věci si tentokrát nechá pro sebe. Tohle předsevzetí ovšem vydrželo asi tak dlouho jako novoroční dieta – tedy do prvního pokušení.
Stačilo pár minut a rodina byla zpátky na scéně, jako by si jen odskočila na kafe. Padaly narážky, povzdechy i dobře známé věty o tom, že nikdo vlastně neví, jaké to doma doopravdy je. A to je mimochodem věta, která spolehlivě zajistí, že to budou chtít vědět úplně všichni. Když člověk tvrdí, že už o něčem mluvit nebude, většinou tím myslí, že o tom opravdu mluvit nebude. V Adélině světě to ale zřejmě znamená „nebudu o tom mluvit… hned po této krátké vsuvce“.
Rodinné vztahy se tak znovu staly součástí veřejného vysílání, přestože měly zůstat za zavřenými dveřmi. A člověk už pomalu začíná mít pocit, že jediné tajemství, které se daří opravdu držet pod pokličkou, je to, co zazní v příštím videu – a i to jen do chvíle, než se zapne kamera.
Večer ve znamení malých kroků, velkých výkonů a ještě větších pauz
Po návratu domů přišla na řadu klidnější část dne. V překladu to znamená série činností, které by většina lidí zvládla mezi dvěma reklamními bloky. Základní hygiena se proměnila v téměř wellness rituál, drobný úklid v logistickou operaci a příprava jednoduché večeře v kulinářský projekt hodný alespoň jednoho potlesku. Každý krok měl svůj čas, svůj význam a hlavně svůj komentář.
I ty nejmenší úkony tak dostaly prostor zazářit. Přesunutí židle nebylo jen přesunutí židle, ale strategický tah proti robotickému vysavači. Skládání prádla se změnilo v meditativní aktivitu a vaření večeře v moment, kdy se člověk musí psychicky připravit na to, že bude stát u sporáku déle než tři minuty.
Celý den tak uzavírá sled drobných činností, které dohromady vytvářejí obraz běžného dne – jen lehce zpomaleného, důkladně okomentovaného a občas dramatizovaného. Z obyčejných situací vzniká obsah, který sledující znají – směs každodennosti, osobních komentářů a momentů, které by jinak snadno zapadly… kdyby se o nich nemluvilo ještě dalších deset minut.
Pojďme si však tento bizár poslechnout i s odborným komentářem z úst naší Vladěnky.
Zdroj: Autorský text
Zdroj foto: se svolením Red Face