Myslely jsme si, že po prvních deseti důkazech máme jasno. Jenže pak přišel další tropický den, další rozteklá zmrzlina, další písek nalepený úplně všude (opravdu úplně všude) a pár dalších drobných letních katastrof, které by normálně stačily na samostatný film. A tak jsme začaly mít podezření, že první díl byl vlastně jen zahřívací kolo. Takové to „ještě se smějeme“, než přijde realita. Léto totiž zdaleka nevytáhlo všechny své trumfy. A upřímně… možná je lepší, že jsme to nevěděly dřív.
Pamatujete na první díl?
Make-up se nám odporoučel na dovolenou bez vás, vlasy skončily v drdolu, který měl s účesem společné jen to, že to bylo na hlavě, podprsenka vyhlásila otevřenou válku, rozpálené auto otestovalo naši psychickou odolnost a zjistily jsme, že lednice není jen spotřebič. Je to útočiště. Jediné místo v bytě, kde se dá na chvíli znovu uvěřit, že život má smysl. Myslely jsme si, že tím máme léto celkem dobře zmapované. Že už nás nic nepřekvapí. Že jsme připravené. Nemáme. Čím déle totiž tropy trvají, tím víc jsme přesvědčené, že při plánování tohoto ročního období chyběl někdo, kdo by se v pravou chvíli přihlásil, zvedl ruku a řekl:
„Promiňte… a zkoušeli jste to někdy v reálném životě? Třeba na ženě, která má ještě nějakou důstojnost, make-up a chuť fungovat?“
Proto pokračujeme. Dalších deset drobných letních radostí, kvůli kterým léto milujeme. A občas bychom ho nejraději reklamovaly.
11. Letní šaty jsou krásné. Dokud si nesednete na plastovou židli
Znáte ten pocit, kdy všechno vypadá dokonale. Máte na sobě krásné letní šaty, nohy lehce opálené, sedíte na zahrádce, před vámi ledová limonáda a celé to působí jako scéna z katalogu, kde je léto vždycky bezchybné a bez jediné chyby.
A pak přijde ten moment, kdy musíte vstát. V tu chvíli zjistíte, že plastová židle, na které jste poslední půlhodinu seděla, se mezitím rozhodla stát tak trochu součástí vašeho těla. Jako by si na vás udělala nárok a nechtěla vás jen tak pustit. Pomalu se začnete zvedat, opatrně, nenápadně, s veškerou možnou důstojností, kterou v ten okamžik dokážete sebrat. A v duchu jen doufáte, že ten zvuk, který právě zazněl, možná nikdo neslyšel, nebo ho alespoň úspěšně přehlušily ostatní rozhovory u vedlejšího stolu.
Samozřejmě, že nepřehlušily.
Ale vy se stejně tváříte, že se vlastně vůbec nic nestalo, protože v takových chvílích nejde o to, co se stane, ale o to, jak rychle a s jakou tváří z té situace odejdete.
12. Holení nohou v létě je práce na plný úvazek
V zimě si toho člověk vlastně ani nevšimne, protože dlouhé kalhoty umějí být velmi tolerantní a dokážou elegantně schovat úplně všechno, co by jinak mohlo vyvolat jakoukoli společenskou paniku, takže se v nich dá žít v relativním klidu a bez větších estetických krizí.
Léto ale žádné kompromisy nezná, protože najednou se všechno odhalí, nic se neschová a člověk má pocit, že každá část těla je pod drobnohledem okolí, a to i v situacích, kdy by si přál zůstat zcela anonymní.
Nejlepší je chvíle, kdy se dokonale oholíte, použijete peeling, žiletku i krém v přesném pořadí, všechno proběhne téměř rituálně a vy máte na okamžik pocit, že by vaše nohy mohly rovnou do reklamy na dokonalost, protože nic není hladší, jemnější ani víc „letní“.
Pak ale vyjdete ven na denní světlo, které má tu nepříjemnou vlastnost, že neodpouští žádné detaily, a tam ho uvidíte.
Jeden proužek. Jediný. Dlouhý přibližně šest centimetrů.
Samozřejmě přesně na místě, které je vidět nejvíc, jako by si to tam schválně počkalo na svou příležitost.
Chvíli přemýšlíte, jestli se vrátit domů, protože by to možná ještě šlo zachránit, ale zároveň víte, že už je pozdě a že by to znamenalo začít celý proces znovu, takže se nakonec nevrátíte.
A od této chvíle prostě jen změníte strategii a budete stát trochu bokem, tak aby to vypadalo, že to tak má být, a ne že se snažíte zakrýt malou, ale velmi viditelnou životní chybu.
13. Opalovací krém přitahuje písek způsobem, který věda stále nedokázala vysvětlit
Namažete se, a to opravdu poctivě a s veškerou pečlivostí, protože dobře víte, že pokožku je potřeba před sluncem chránit, a tak nevynecháte ani jediný kousek. Pak si s pocitem, že jste pro své tělo udělala maximum, lehnete na pláž, zavřete oči a na chvíli si dovolíte tu iluzi, že teď už bude všechno jen o odpočinku a slunci.
A během následujících třiceti sekund máte písek úplně všude, jako by se na vás domluvily všechny plážové částice v okolí a rozhodly se, že právě vaše tělo je ideální místo pro svůj nový domov.
A hlavně na místech, kam se podle všech známých zákonů fyziky vůbec nemohl dostat, což je přesně ten moment, kdy začínáte tušit, že fyzika má v létě vlastní pravidla.
Zkusíte ho setřít, nejdřív jemně, pak důrazněji, a nakonec s výrazem člověka, který už ztratil víru v jakoukoli spravedlnost, ale to je samozřejmě chyba, protože v ten moment ho máte ještě víc, jako by se písek urazil, že jste ho chtěla odstranit, a rozhodl se vám to vysvětlit ještě důrazněji.
Po chvíli už nevypadáte jako žena na dovolené, která si přišla odpočinout, ale spíš jako řízek těsně před smažením, který někdo pečlivě obalil úplně ve všem, co bylo zrovna po ruce.
A nejhorší na tom všem je, že za dvě hodiny se máte namazat znovu, protože slunce si samozřejmě nedává pauzu jen proto, že vy už máte pocit, že jste absolvovala malou písečnou válku.
14. Zmrzlina má jednu zásadní chybu, v létě nevydrží léto
Koupíte si kopeček, možná dokonce dva, protože jste si přece přišla udělat radost a říkáte si, že si to v tom vedru zasloužíte, zaplatíte, schováte peněženku, vrátíte kartu, vezmete ubrousek… a v ten okamžik už vám první kapka začne pomalu, ale neúprosně téct po ruce, takže ji automaticky olíznete, jenže druhá kapka se objeví z druhé strany, takže olíznete i tu, a než se stihnete nadechnout, začne se rozpadat i samotný kornoutek, takže za třicet vteřin už zmrzlinu vlastně vůbec nejíte, ale spíš s ní svádíte nerovný boj, kdy olizujete levou stranu, zatímco pravá mezitím úplně rezignuje a kolabuje, takže ji zachráníte, ale tím se zase otevře útok na levou stranu, která se mezitím přesunula na prsty, a v tu chvíli už máte pocit, že prohráváte na všech frontách, zatímco vedle vás stojí dítě, které si svou zmrzlinu v naprostém klidu a důstojnosti jí, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě, a vy jen stojíte a nechápete, jak je to vůbec možné.
15. Menstruace v pětatřiceti stupních. Protože samotné vedro by očividně nestačilo.
Je třicet pět stupňů a vzduch se nehýbe, jako by i čas dostal dovolenou, zatímco vy se potíte i na místech, o kterých jste dosud netušila, že se vůbec umí potit, protože tělo zjevně přešlo do nouzového režimu a ignoruje veškeré předchozí dohody o komfortu. Vlasy máte nahoře, náladu dole a poslední člověk, který se vás zeptal „Není ti nějak teplo?“, měl velké štěstí, že jste neměla energii odpovědět, protože jinak by pochopil, že tohle není otázka, ale spíš test přežití v přímém přenosu.
A přesně ve chvíli, kdy si myslíte, že horší už to být nemůže, si tělo s naprostým klidem řekne: „Víš, co by tomu ještě chybělo?“ Ne. Prosím. Ani to neříkej. Ano. Menstruace. Protože pětatřicet stupňů by samo o sobě bylo až moc pohody.
A tak zatímco ostatní řeší citronovou nebo mangovou limonádu, vy řešíte úplně jiný letní program, který zahrnuje vložku, tampon nebo kalíšek, nafouklé břicho a pocit, že všechno, co máte na sobě, je minimálně o dvě čísla menší. Do toho přijde chuť na čokoládu, samozřejmě, jenže čokoláda má v létě přibližně stejnou životnost jako ranní make-up, takže ji po chvíli vytahujete z kabelky už v podobě suroviny na fondue.
A pak je tu koupaliště, to zvláštní místo, kde se z obyčejné ženy během menstruace stává agentka tajné služby, která pečlivě plánuje každý pohyb, protože i malá chyba může znamenat ztrátu důstojnosti nebo minimálně vnitřní paniku. Nenápadně vstanete z lehátka a provedete kontrolu číslo jedna, pak jdete do vody a následuje kontrola číslo dvě, po vylezení z vody kontrola číslo tři, poté si sednete, rozmyslíte si to a znovu vstanete, což je kontrola číslo čtyři.
A když se vás kamarádka zeptá, co pořád kontrolujete, odpovíte jednoduše „Nic“, protože některé věci se nevysvětlují, ty se prostě vědí. A úplně nejlepší moment přijde ve chvíli, kdy se k vám někdo nakloní a s úsměvem pronese, že jste dneska nějaká protivná, na což je jediná správná odpověď, že nejsme protivné, jen je nám vedro, bolí nás břicho, čokoláda se nám rozpustila v kabelce a už počtvrté kontrolujeme plavky.
Na dané podmínky jsme vlastně neuvěřitelně milé.
16. Meloun je ovoce, které se nedá jíst důstojně
Na obrázku vypadá nádherně – červený, šťavnatý a osvěžující, přesně ten typ letního ovoce, u kterého si říkáte, že to bude lehká, čistá a elegantní svačina. Realita ale začne velmi rychle psát úplně jiný scénář. Vezmete si první sousto a šťáva vám vmžiku teče po ruce, u druhého už ji máte na bradě a u třetího ji záhadně objevíte i na lokti, přestože nikdo netuší jak. V tu chvíli už přestáváte řešit, jestli to jíte hezky, protože meloun evidentně neuznává žádná pravidla slušného stolování.
Snažíte se ještě chvíli zachovat důstojnost – dáváte si malá sousta, otáčíte kousek tak, aby to „méně teklo“, používáte ubrousek, který ale vzdává boj zhruba po třiceti vteřinách. A pak už jen sedíte, lehce ulepená, s výrazem člověka, který to sice nezvládl esteticky, ale aspoň to nevzdal. Kolem vás hromada ubrousků a vy vypadáte jako tříleté dítě, které rodiče poprvé nechali jíst samotné a ještě mu k tomu dali plně zralý meloun jako test.
A víte, co je na tom nejhorší? Je vám to úplně jedno. Protože už neřešíte eleganci, společenské normy ani to, jak u toho vypadáte. Meloun je totiž tak dobrý, že všechny tyhle zásady jdou hned stranou. A tak si prostě bez váhání ukrojíte další kousek… a celý ten kolotoč začíná znovu.
17. Bílé letní oblečení má zvláštní schopnost přitahovat úplně všechno
Bílá halenka, bílé šaty i bílé kalhoty vypadají nádherně, dokud si je nevezmete na sebe a vesmír okamžitě nespustí cílený útok. Káva, kečup, čokoládová zmrzlina, rajče, tráva nebo make-up se objeví přesně ve chvíli, kdy to nejméně potřebujete, a pokud zrovna nic z toho není poblíž, stačí, aby se objevil vítr, lavička s čerstvou barvou nebo dítě s rukama od něčeho, co raději ani nechcete identifikovat. A úplně nejhorší je, že to není náhoda – to je plán. Jakmile si bílou vezmete, svět si vás prostě všimne.
V černém tričku můžete celý den v klidu jíst špagety s rajčatovou omáčkou, opírat se o auto, mazlit psa i sedět na trávě a nestane se vůbec nic. Ale jakmile si vezmete bílé šaty, stačí projít kolem kečupu v okruhu tří metrů a máte pocit, že se na vás zhmotnila celá italská kuchyně. A to ještě ani nezačal oběd.
Bílá zkrátka není barva. Bílá je životní výzva, test reflexů a malá sázka s osudem, kterou většinou prohrajete hned po odchodu z domu.
18. Sandálky vypadají skvěle. Prvních sedm minut
Doma před zrcadlem jsou perfektní, k šatům se hodí a nohy v nich vypadají krásně, takže si dokonce říkáte, proč je nenosíte častěji. Po půl kilometru už ale víte proč, protože jeden pásek začne tlačit, druhý řeže a třetí vytvoří puchýř, který má pravděpodobně vlastní PSČ. Začnete proto našlapovat trochu jinak, pak ještě trochu jinak, až nakonec jdete stylem, který by ortoped označil za volání o pomoc. Občas se dokonce přistihnete, že přemýšlíte, jestli by nebylo společensky přijatelné jít bosky, ale hrdost zatím vítězí. Ale sundat je? Nikdy, protože žena, která si koupila krásné boty, přece nebude po půl hodině přiznávat, že se v nich nedá chodit, minimálně ne nahlas.
19. Mokré plavky. Protože vylézt z vody důstojně je zřejmě příliš velký požadavek
Do vody vstupujete jako dáma, plavky sedí přesně tam, kde mají, vlasy ještě vypadají použitelně a možná máte i pocit, že vám to dneska na koupališti docela sluší. Jenže pak se vykoupete, vylezete z vody a během prvních tří kroků zjistíte, že vaše plavky mezitím absolvovaly vlastní program.
Spodní díl se přestěhoval někam, kam jste ho rozhodně neposílala, a vrchní díl ztratil orientaci. A vy jdete k lehátku pomalu a důstojně, s výrazem ženy, která má všechno pod kontrolou, zatímco probíhá nenápadná záchranná operace.
Trochu upravit tady, nenápadně zatáhnout tam, zkontrolovat vršek i spodek, ještě jednou vršek, a tvářit se, že si jen odpočíváte rukou na boku. Protože nenápadné upravování plavek na veřejnosti by si klidně zasloužilo olympiádu.
Jenže tím to nekončí. Přijde převlékání. Suché kraťasy na mokré nohy. První nohavice jde, druhá se zasekne v půlce stehna. Zatáhnete, poskočíte, zkusíte to znovu, kraťasy se srolují a vy se začnete potit, což je fascinující, protože jste právě vylezla z vody.
Po pár minutách boje konečně stojíte oblečená. Kraťasy, tričko, hotovo. Vlasy připomínají kombinaci vodníka a člověka po menší přírodní katastrofě. Ale jste oblečená. A to se počítá.
20. Opálení podle plavek. Letní umění, které nikdo neobjednal.
Na začátku léta máme jednoduchý plán. Krásně se opálit. Rovnoměrně. Jemně. Tak, aby pokožka získala ten nádherný letní odstín, který v šatech vypadá skvěle. Teorie je krásná, pak přijde realita. Jedny plavky mají ramínka kolem krku, druhé přes ramena, třetí jiný střih, do toho hodinky, náramek a sandály, a po pár týdnech už vaše tělo nepřipomíná rovnoměrně opálenou bohyni, ale mapu území, o které se několik států nedokázalo dohodnout. Tady bílý pruh, tady hnědý, tady další bílý, na zápěstí obrys hodinek a na chodidle dvě světlé čáry, podle kterých by kriminalista poznal, jaké sandály jste měla 17. července odpoledne.
A opravdová zábava začne ve chvíli, kdy si koupíte nové plavky. Obléknete je, podíváte se do zrcadla a zjistíte, že všechno, co mělo být schované, je najednou vidět. Bílé trojúhelníky, pruhy, čáry, obrazce. Poté přemýšlíte, jestli to ještě je opálení, nebo už nový geometrický směr.
Takže přijde plán B. Musíme to dorovnat. Lehnete si na slunce, natočíte se doleva, doprava, posunete ramínko, za deset minut druhé, a snažíte se vystavit přesně ten bílý proužek, který potřebujete opálit. Z pohledu vedlejšího lehátka to vypadá, že komunikujete s vesmírem.
Večer se podíváte do zrcadla. Povedlo se? Samozřejmě že ne. Máte jen další odstín, takže místo dvou barev máte tři, možná čtyři.
A pak přijde někdo, prohlédne si vás a pronese: „Ty ses letos krásně opálila!“ Usmějete se: „Děkuju.“ Protože nemá cenu vysvětlovat, že to, co vidí, je jen část celého projektu.
Ano. Jsme krásně opálené. Hlavně z dálky.
20 důkazů, že léto vymýšlel chlap. Jinak si některé věci neumíme vysvětlit – 1. díl
Tak co, dámy? Poznaly jste se?
Dvacet důkazů, několik drobných ztrát důstojnosti, jedny mokré plavky, pár puchýřů, rozteklá zmrzlina, písek úplně všude a opálení, které by se dalo použít jako učební pomůcka v hodině geometrie. A přesto je na tom všem jedna zvláštní věc.
My to léto stejně milujeme.
Každý rok se na něj těšíme, jako bychom úplně zapomněly, co nám provedlo loni. Těšíme se na první den v sandálech, první koupání, první večer, kdy můžeme sedět venku dlouho do noci, na vůni opalovacího krému, studené pití, meloun, zmrzlinu a ten zvláštní pocit, že v létě je všechno tak nějak jednodušší. A pak přijde červenec. A my si vzpomeneme. Že sandálky tlačí. Zmrzlina teče rychleji než naše životní rozhodnutí. Plavky se po koupání chovají, jako by měly vlastní názor.
Bílé šaty mají magnet na kečup, kávu i „jen jsem si sedla vedle někoho, kdo jedl“.
A krásně rovnoměrné opálení existuje asi stejně často jako klidná ranní příprava s dětmi.
Jenže možná právě proto máme léto tak rády. Protože není dokonalé. Je trochu ulepené, trochu zpocené, občas nás štve, občas nám zničí účes, make-up i plán „dneska budu vypadat nenuceně krásně“ a čas od času nás donutí upravovat si plavky s výrazem, že to je úplně normální společenská aktivita.
Ale zároveň nám dává večery, na které se nezapomíná, smích s kamarádkami, bosé nohy v trávě, dovolené, výlety, západy slunce a historky, kterým se budeme smát ještě v listopadu… a upřímně, možná i v lednu, když venku zase mrzne a my si budeme říkat, že to vedro vlastně nebylo tak špatné.
Takže ano. Možná léto opravdu vymýšlel chlap.
A možná ho ještě nikdy nezažil v plavkách po koupání, s rozteklou zmrzlinou v jedné ruce a pískem úplně všude.
Ale musíme uznat, že přes všechny drobné konstrukční nedostatky se mu to vlastně docela povedlo.
A teď už zbývá jen jedna věc.
Zhluboka se nadechnout, odložit vějíř a přiznat si pravdu: Jaký je váš vlastní důkaz, že léto vymýšlel chlap?
Zdroj: Autorský text
Zdroj foto: Flickr