Kdysi jste prý chtěla být veterinářkou, pak jste vystudovala „finance“ na VŠE. Ustoupil dětský sen všední realitě?
Když se člověk v osmnácti rozhoduje, co studovat, většinou nemá jasnou představu o svém životě. Vzpomínám si, jak jsme si s otcem povídali o studiích a on navrhnul, abych, tak jako on, dělala finance. Já na to, že to je příliš nudné – ale už za rok jsem byla na VŠE…Zvířátek jsme se však úplně nevzdala: doma mám papouška a jako dárek k narozeninám jsem si vybrala „Den ošetřovatelem v pavilonu šelem v ZOO“.
Věříte v danost Osudu? U vás navazují události logicky na sebe: Manželství s kolegou ze studií, mužem z Afriky. Po rozchodu cesta do jeho rodné země, Zimbabwe. Práce na tamním magistrátu, kde vás zřejmě napadlo: chci pomáhat trpícím, hladovým, nemocným a nevzdělaným dětem…
Ze zpětného pohledu se vývoj může zdát logický. Při rozhodování v daném okamžiku je ale vždy více cest. Někdy až příliš:o). Pro mě bylo zásadním okamžikem setkání se sirotkem, který žil na ulici v Masvingo, třetím největším městě Zimbabwe. Tehdy jsem si silně uvědomila, že ty děti potřebují mnohem víc než hrst mincí od turistů, kteří tudy projíždějí na safari. Měly by mít lásku a péči někoho blízkého, kdo je místo práce pošle do školy, kdo je vezme k lékaři, když jsou nemocné, kdo jim dá možnost prožít skutečné dětství.
Co by měl vědět a umět ten, kdo se hlásí na dobrovolnickou zahraniční misi?
V terénu využíváme hlavně místní dobrovolníky, protože dokonale znají prostředí, jazyk a kulturu, zatímco, když přijede cizinec, musí mu někdo z „domorodců“ radit. Ti kdo mají zájem o práci v UNICEF, by měli znát aspoň dva jazyky, mít odbornou kvalifikaci v oblastech, které rozvíjíme, a určitě je třeba, aby byli hodně psychicky odolní.
UNICEF netřídí děti podle toho, na které straně válečných konfliktů jsou, pomáhá dětem rebelů i útočníků. Jak si lze takovou míru nezávislosti vyjednat?
Desetileté dítě nemůže být nepřítelem nikoho. UNICEF nemá politické cíle, naší snahou není zavádět někde demokracii, a pokud jednáme s místní vládou nebo dokonce s rebely, jde nám jen o děti. Díky tomuto postoji můžeme pracovat i v tak náročném prostředí, jako je třeba Severní Korea, jižní Súdán nebo Somálsko.
Ne vždy vás plně respektují, občas jde o holý život…Byla jste i vy v nebezpečné situaci?
Ještě před takovými patnácti lety byli lékaři a humanitární pracovníci téměř nedotknutelní. V současnosti jsme bohužel leckde i cílem promyšlených útoků. Přitom právě v těchto oblastech naši pomoc děti a jejich rodiny potřebují nejvíce. V lednu byla zabita naše kolegyně v Kábulu, koncem roku unesli kolegu z mise v Jemenu. I já jsem byla v situaci, kdy jsme museli utíkat, abychom si zachránili život. Stalo se to při natáčení ve Středoafrické republice, v tomto případě ale šlo spíše o naši neopatrnost.
Které dětské příběhy nikdy nezmizí z vaší mysli? Co s vámi udělalo například setkání s dětskými vojáky nebo s dětskými nevěstami?
Setkávám se s extrémními osudy. Tyhle děti prožily situace, které si nikdo z nás nedokáže ani představit. Jejich příběhy ve mně zůstávají. Často myslím na to, jak se asi má Manira z Rwandy, Jamtso z Bhútánu, malý Fanuel z Malawi…Je to pro mě velká motivace.
Panuje představa, že největší podporu potřebuje Afrika a Asie. Prý je ale na tom špatně i Belize, které známe jako „daňový“ a turistický ráj…
Žijí zde izolované komunity mayských indiánů, kde je dětská podvýživa a úmrtnost stejná jako v Africe. Měla jsem možnost poznat blíže život ve vesnici Aguacate v chudém regionu Toledo. Lidé neměli pitnou vodu, veškerá hygiena se odbývala v místní řece a domácí zvířata žila s lidmi v jedné domácnosti. Když jsem tam přijela po dvou letech, díky pomoci našich příznivců z České republiky už ve vesnici byly studny s pitnou vodou a lidé si, z námi dodaného materiálu, postavili svépomocí chlívky pro prasátka. Zdánlivá drobnost, ve vesnici se však dramaticky snížila dětská úmrtnost a děti byly mnohem zdravější.
Kde a kdy ještě jste cítila štěstí a uspokojení?
Nejlepší částí mé práce jsou právě tyto návraty. Vidět, že děti, které byly nemocné, týrané, zoufalé a bez budoucnosti, najednou chodí do školy, jsou zdravé a chtějí něčím být.
Poznala jste i to, čemu se říká syndrom vyhoření?
Tahle práce je poměrně náročná: jste odpovědní za výsledky, musíte se účastnit mnoha akcí a jednání, na které byste z vlastního popudu nejspíš nešli, trávíte čas finančními reporty nebo jednáním s úřady a na „dobíjení“ moc času nezbývá. Přesto bych s nikým neměnila! Myslím, že mám nejlepší práci na světě :o)
Co se UNICEF povedlo změnit? A jak pomáhají skeptičtí Češi coby sponzoři?
Dětská obrna je již téměř vymýcena. Jenom loni jsme zajistili pitnou vodu pro 20 milionů lidí, zachránili jsme 1,9 milionu dětí postižených akutní podvýživou, 2,7 milionu dětí díky UNICEF chodí do školy. To je přeci úžasné! Teď zajišťujeme základní životní potřeby pro přibližně 2 miliony dětských uprchlíků ze Sýrie, pomáháme zabránit epidemii eboly v Západní Africe, dodáváme humanitární pomoc v Súdánu. V Česku máme přes 20 000 Přátel dětí, kteří na zmíněné programy měsíčně přispívají, (bez nich by ta pomoc nebyla možná). Moc si vážím toho, že jsou schopni soucítit a nežijí jen pro své vlastní potřeby.
Věříte, že lze pomoci všem potřebným dětem?
Ano, naše kampaň Believe in Zero je přesně o tom. Chceme dosáhnout toho, aby nikde zbytečně neumíraly děti z hladu, na podvýživu a běžné nemoci a aby NULA dětí byla mimo školu – v tuhle NULU skutečně věřím! Nejenom proto, že se k ní už blížíme…
Možná pomůžete i vy – více najdete na www.unicef.cz
Text M. Červenková, foto archiv UNICEF