Nečekej, až se všechno srovná. Až zhubneš, až se uklidníš, až získáš lepší práci. Život se odehrává právě teď, nikoli v podmínkách, které si sama nastavíš. Čím déle čekáš na moment, kdy budeš „dost“, tím déle odkládáš vlastní klid.
Možná si opakuješ, že „ještě ne“. Ještě nejsi připravená. Ještě by to chtělo něco vylepšit. Víc se snažit, víc se ovládat, víc se podobat představě, která se ti vkrádá do mysli při pohledu na ostatní. Jenže tahle představa nemá konec. Je to běh, který nemá cílovou pásku.
Perfekcionismus není touha po dokonalosti, ale obranný mechanismus. Snaha být dost dobrá, abys byla přijata. Strach, že pokud se ukážeš v celé své lidské neuhlazenosti, budeš odmítnuta. Ale právě ta nedokonalost – nedotaženost, křehkost, autenticita – vytváří prostor pro skutečné spojení s druhými i se sebou.
Jak poznáš, že žiješ v režimu „až potom“
- Odkládáš radost, dokud nesplníš podmínky, které sis sama nastavila
- Porovnáváš se s ostatními způsobem, který ti nepřináší inspiraci, ale tlak
- Mluvíš na sebe způsobem, který bys vůči ostatním nikdy nepoužila
Cesta zpět k sobě nezačíná velkým gestem, ale drobným uznáním
Napiš si větu, která je prostá, ale důležitá: „I takto jsem v pořádku.“ Zkus ji říct nahlas. Ne jednou. Každý den.
Začni vnímat, co všechno zvládáš. Nemusí to být výkony. Stačí to, že jsi tu, že se staráš, že neseš. I to se počítá.
Dovol si být nedokonalá i před druhými. Ne proto, aby tě litovali, ale aby viděli, že jsi skutečná. Reakce často nebude odmítavá. Naopak. V opravdovosti je překvapivě mnoho přijetí.
Zdroj foto: Pixabay