Další soudní kapitola ShopaholicAdel přinesla všechno, co od ní už roky všichni čekají: Pozdní příjezd, nemocniční drama, (neepileptické) záchvaty, výmluvy, pláč, strach z exekucí i svalování viny na druhé. Do toho samozřejmě nechyběla Adély kožená bunda v přehřáté soudní síni, její letitý přítel smrdící po cigaretách, slimáci místo obočí a legendární věta o tom, že si vlastně „neuvědomila“, že peníze z TikToku a YouTube by měla dávat na oddlužení a nenechávat si je jen pro sebe. Insolvenční soud tak místy nepůsobil jako jednání o dluzích, ale spíš jako velmi zvláštní psychologický experiment, kde už i soudkyně podle všeho bojovala hlavně sama se sebou, aby se nezačala nahlas smát.
Nemocnice, hysterák a „předstírané bezvědomí“
Ještě než vůbec Adéla dojela k soudu, stihla kolem sebe rozjet takové zdravotní drama, které by se hodilo spíše na konkurz do odpoledního seriálu než na reálný pobyt v nemocnici (ve které se snažila ukrýt před soudem). Ve svém videu totiž vyprávěla o „neepileptických záchvatech“, psychickém zhroucení, obrovské únavě a stavu, kdy je údajně stále celá rozklepaná, vyčerpaná a prakticky na pokraji kolapsu.
Pak ale přišel problém, který Adéle pravidelně ničí většinu jejích příběhů: dokumenty. Konkrétně lékařská zpráva, kterou si navíc částečně zveřejnila sama. A právě tam se objevila formulace, která celé to velké nemocniční drama poslala během pár minut úplně do kopru:
„Předstírané bezvědomí.“
Ano. Na nahrávce z nemocnice Adéla hrála těžké koma, EEG přístroje její divadlo hned rozšifrovaly a lékařům ukázaly normální záznam: její mozek byl celou dobu v naprostém stavu bdělosti, zatímco influencerka předstírala stav blížící se smrti. Lékařská zpráva tak Adéle doporučila, aby příště se svým problémem šla rovnou na psychiatrii.
… A právě tady začíná být celá situace skoro až absurdně komická. Protože Adéla samozřejmě udělala přesně to, co dělá pokaždé. Veřejnosti ukázala jen část zprávy. Tu část, která se jí hodila. A tu nejdůležitější (že šlo pouze o divadlo) jaksi „omylem“ vynechala. Což už začíná být skoro tradice. Něco jako Vánoce, jen místo cukroví přichází další veřejná ostuda a několik nových výmluv, proč je vlastně všechno úplně jinak.
Nejhorší na tom ale je, že kdyby Adéla normálně přiznala, že dostala úzkostný stav nebo psychický kolaps před soudem, pravděpodobně by se nad tím většina lidí ani nepozastavila. Jenže ve chvíli, kdy se z obyčejného hysteráku začne vyrábět téměř mysteriózní zdravotní katastrofa s „neepileptickými záchvaty“, nemocnicí a dramatickými titulky, začne celý příběh vypadat jako další pokus vyvolat lítost před soudem i veřejností. A čím více se to Adéla snažila hrát na vážný zdravotní problém, tím tvrdší byl následný návrat do reality.
K soudu pozdě. A mezi tím vším obyčejná zastávka na benzínce
Adéla dorazila 29. června k soudu se zpožděním. Jednání bylo naplánované na desátou hodinu dopoledne, ale její příchod se opozdil. Sama později vysvětlovala, že za tím stálo více faktorů: dopravní situace, horké počasí, zdravotní stav i psychická nepohoda.
Ve svém videu popisovala, že ráno potřebovala čas na snídani, užití předepsaných léků a přípravu na cestu. Z jejího pohledu šlo o běžné kroky, které jí měly pomoci zvládnout náročný den. Zajímavým momentem bylo, že už kolem osmé hodiny ráno kontaktovala soud s informací, že pravděpodobně dorazí se zpožděním. To naznačuje, že si byla vědoma komplikací ještě před samotným odjezdem. Během cesty pak došlo i na krátkou zastávku na benzínce, kde si koupila jídlo. Tento detail může působit kontrastně vzhledem k tomu, že zároveň popisovala svůj zdravotní stav jako velmi náročný.
Celá situace tak vyvolává otázky ohledně toho, jak se jednotlivé okolnosti a rozhodnutí během dne promítly do výsledného zpoždění. Na jedné straně stojí snaha zvládnout osobní i zdravotní obtíže, na druhé pak nutnost dorazit včas na důležité jednání.
Výsledkem je příběh, který ukazuje, jak složité může být skloubit osobní situaci s povinnostmi, zvlášť když se do toho promítne stres, zdravotní stav i nepředvídatelné okolnosti.
„Neuvědomila jsem si, že ty peníze nemůžu utratit.“ Věta, jež dokonale vystihla celé Adélino oddlužení
Soud nakonec přinesl jednu naprosto legendární větu, která by si zasloužila vytisknout, zarámovat a pověsit nad vchod každé insolvenční kanceláře v republice. Adéla totiž soudu vysvětlovala, že si „neuvědomila“, že peníze vydělané na sociálních sítích nemůže normálně utratit pro svou vlastní potřebu a poslat je věřitelům. Ano. Neuvědomila. V tu chvíli už podle všeho začala být lehce unavená i samotná soudkyně, protože celé jednání se postupně měnilo v nekonečnou přehlídku výmluv, otoček, zapomínání a hraní na zmatenou chudinku, která vlastně vůbec netušila, jak insolvence funguje. Jenže problém je, že Adéla o pravidlech oddlužení podle dokumentů poučená byla. Moc dobře věděla, že mimořádné příjmy musí hlásit.
A moc dobře věděla i to, že několik měsíců neposílala skoro nic, ačkoliv na účtu dle zjištění samotné insolvenční správkyně finanční prostředky měla. Přesto se peníze na běžný život, streamy, výlety, benzínky, nákupy nebo další internetové výstupy záhadně vždycky našly. Dokonce se během soudu řešilo i to, že pokutu 5 000 Kč začala Adéla řešit doslova pár dní před jednáním, aby u soudu nepůsobila úplně katastrofálně. Spoiler? Nepovedlo se.
Čím víc Adéla svým hláskem konipáskem opakovala věty typu: „Já už se snažím,“ tím víc bylo vidět, že problém nikdy nebyl v tom, že by nevěděla. Problém byl v tom, že si několik měsíců myslela, že jí to prostě opět projde.
Kožená bunda v pekle. Adéla přežila něco, co by obyčejný smrtelník nedal
Lidé přímo ze soudní síně pak popsali i atmosféru během jednání. Vedro. Vydýchaný vzduch. Přehřátá místnost bez klimatizace. Prostě prostředí, ve kterém po chvíli začíná litovat života úplně každý, kdo si nevzal přenosný ventilátor a dva litry vody. Podle přítomných se potili úplně všichni. Veřejnost. Justiční stráž. Novináři. A údajně i samotná soudkyně. Jenže zatímco ostatní se pomalu rozpouštěli jak levný salám v kufru auta během srpna, Adéla seděla celou dobu v kožené bundě a působila dojmem bytosti, jíž se fyzikální zákony vůbec netýkají. Žádné větší známky nepohodlí. Žádné dramatické kolabování. Žádné „Je mi na omdlení“. Nic.
Právě tady vznikla jedna z nejvtipnějších poznámek celého dne, že pokud někdo zvládne několik hodin sedět v přehřáté soudní síni v kožené bundě bez známek života, tak už možná nejde o obyčejného člověka z masa a kostí, ale o chladnokrevnou formu života z úplně jiné dimenze. Což by tady úplně sedělo. A je to ještě komičtější ve chvíli, kdy si někdo uvědomí, že jen pár hodin předtím Adéla na internetu vyprávěla, jak je po nemocnici psychicky i fyzicky úplně zničená, rozklepaná a sotva funguje. Pak ovšem přijde soud. Třicet stupňů. Kožená bunda. A zázračné přežití podmínek, ve kterých by normální člověk po dvaceti minutách vypadal jako rozteklý pribináček na parapetu.
Další kapitola příběhu, který už všichni znají nazpaměť
Rozhovor pro Extra.cz před soudní síní opět přitáhl pozornost. Adéla v něm vypadala nervózně a vystrašeně, mluvila o dluzích, snaze splácet i o tom, jak je pro ni těžké najít si práci. Zmiňovala také zdravotní problémy, které jí podle jejích slov komplikují život i pracovní možnosti. Jenže čím déle její vyjádření posloucháte, tím víc máte pocit, že už to všechno někdy zaznělo.
Ten průběh je totiž až podezřele známý. Nejdřív přijde pocit bezmoci. Pak stížnosti na okolí. Následuje vysvětlení, proč za to vlastně nemůže. A nakonec slib, že tentokrát už to bude jiné. Právě ten poslední bod se ovšem opakuje tak často, že ztrácí váhu. Nový začátek přichází vždy ve chvíli, kdy situace dosáhne kritického bodu, když hrozí soudní jednání, exekuce nebo jiné vážné následky. Celý rozhovor tak vyzněl spíš jako snaha uklidnit situaci než jako skutečný obrat. K tomu se přidával i celkový dojem z vystupování – unavený výraz, napětí v hlase a snaha přesvědčit okolí, že tentokrát je to opravdu jinak. Jenže právě tohle už lidé slyšeli tolikrát, že důvěra postupně mizí.
A výsledek? Zatím vždy stejný.
Hysterická scéna u výtahu a legendární „kyš kyš“. Soudní den zakončil bizár jak z cimrmanovské grotesky
Pokud měl celý ten den nějaký moment, který dokonale vystihl atmosféru kolem ShopaholicAdel, byl to právě výtah po skončení jednání. Jakub Bouček – muž, kterému Adéla dlužila peníze a který vytvořil webovou stránku, kam se mohli hlásit další poškození (a že jich bylo) – jel s Adélou výtahem a mezi řečí jí nenápadně vysvětlil, že šířit o Jakubovi historky o spiknutí lidí proti ní není úplně společensky ocenitelný koníček. Malý detail? Adéla v tu chvíli ještě netušila, že si tohle morální okénko právě vyslechla přímo od originálu. V tom přišel pro Adélu malý problém. Kuba se jí normálně představil.
V tu chvíli se podle popisu celá její suverenita rozpadla rychleji než sliby o pravidelném splácení. Najednou zde nestála žádná velká bojovnice.
Žádné jisté argumenty. Žádné hlasité výstupy. Jen vykulené oči, couvání do rohu výtahu, ruce připlácnuté na zrcadlo a pohled člověka, kterému právě došlo, že realita existuje i mimo livestream a komentáře pod videem.
Ještě pár minut předtím velké řeči o tom, kdo jí ubližuje, kdo jí ničí život a kdo proti ní všechno organizuje. A pak stačilo obyčejné: „Dobrý den, já jsem Jakub Bouček.“ A hysterická energie byla na světě.
Jenže opravdový vrchol celé scény přišel až o pár sekund později. Do situace se totiž vložil i dědek Majzlík, který na Adélu ukázal prstem a pronesl legendární: „Kyš kyš.“ Což už v tu chvíli rozhodně nepůsobilo jako partnerská podpora ani uklidňování přítelkyně po náročném dni. Spíš jako když někdo odhání holuby od rohlíku na lavičce před nádražím. A právě tenhle moment dokonale shrnul celý soudní den kolem ShopaholicAdel. Bizár, který by si člověk ještě před pár lety nedokázal představit ani v nejdivnějších internetových parodiích.
Vzkaz pro Adélu: Možná už by bylo jednodušší jednou říct pravdu
Adélo, pokud po tomhle všem ještě pořád věříš, že největší problém jsou reakční kanály, novináři, veřejnost, soud, Jakub Bouček, slimáci na obočí nebo vesmírná konstelace nad Prahou, tak možná přišel čas na menší šok. Největší problém jsi totiž celou dobu ty sama. Protože člověk může jednou zalhat. Může jednou udělat chybu. Může jednou něco pokazit. Ale když už několik let jedeš maraton výmluv, hysteráků, nemocničních dramat, dluhů, otoček a „já už se fakt změním“, začne i ten nejtrpělivější divák chápat, že nesleduje smůlu, ale životní styl. A upřímně? Nejvtipnější na tom všem je, že zatímco ty se roky snažíš působit jako nepochopená chudinka, realita tě pokaždé doběhne rychleji než ty doběhneš pozdě k soudu. Takže možná malá rada do budoucna:
méně livestreamů,
méně hysteráků,
méně „neepileptických záchvatů“,
a hlavně méně vět začínajících: „Já jsem nevěděla…“ a „Já se změním…“
Protože po tom všem už tomu nevěří snad ani ten dědek, co na tebe ve výtahu syčel „kyš kyš“.
A jestli vám po tom všem připadá, že kožená bunda v tropickém vedru, předstírané bezvědomí nebo syčící dědek zní jako špatně napsaná parodie, tak věřte, že ve videu u Vladěnky je to ještě mnohem větší masakr. Protože číst o ShopaholicAdel je jedna věc, ale slyšet to všechno na vlastní uši? To už je jiný zážitek.
Zdroj: Autorský text, extra.cz
Zdroj foto: se svolením Red Face