Člověk v oddlužení má podle běžné představy dvě základní starosti: vydělat peníze a neutrácet je za kraviny. ShopaholicAdel však znovu ukazuje, že obyčejné finanční poučky jsou pro lidi bez fantazie. Zatímco v oficiálním sdělení měla uvádět, že jí zbývá pouhých 200 korun na hygienu a léky, internetová realita nabízí podstatně pestřejší program. Nakupuje se v Actionu, Lidlu i Kauflandu, shání se nové oblečení, testuje parfém, schovávají se účtenky „pro účetní“ a do příběhu pravidelně vstupuje Láďova karta jako finanční Batman pokaždé, když se někdo zeptá, kdo to všechno platí. A aby toho nebylo málo, parfém vyteče, kukuřice málem způsobí domácí krizi a ze smetáčku s lopatkou vznikne partnerský konflikt. Vítejte v ekonomickém modelu, kde peníze údajně nejsou, ale nákupní tašky mají přesčasy.
Peníze nejsou. Jen se poslední dobou velmi rády procházejí po obchodech
Začněme tím, co se nad celým příběhem vznáší jako účetní Damoklův meč. Peníze. Adéla sama tvrdí, že při insolvenci musí na peníze dávat pozor. Jenže současně se objevuje model, podle kterého mají některé nákupy odcházet z Láďovy karty, zatímco peníze se k němu podle rozebíraných informací mohou dostávat z Adéliných internetových příjmů. Do toho vstupuje PayPal a samozřejmě otázka, jaké účty a pohyby bude nutné v rámci oddlužení doložit. Samotné dostupné informace pochopitelně neprokazují, jak jsou jednotlivé převody právně či účetně vedené, takže z toho nebudeme vyrábět rozsudek okresního soudu v Actionu.
Pro satiru nám úplně stačí praktická stránka věci. Protože fráze „to platil Láďa“ se pomalu mění v univerzální finanční produkt.
Nemáte peníze? To platil Láďa. Nový nákup? Láďa. Oblečení? Láďa. Drogerie? Zeptejte se Ládi.
Člověk už skoro očekává, že při příštím jednání místo výpisu z účtu dorazí šedesátiletý muž s cedulkou „kontokorent“.
Láďa se navíc podle propočtů měl během jediného týdne dostat zhruba na šest tisíc korun výdajů, což měla být částka, kterou dříve uváděl jako svou měsíční útratu. Pokud ten výpočet sedí, máme drobný problém. Měsíc ještě pořád trvá. Peněženka už podle všeho slaví Silvestra.
A teď bude zajímavé sledovat, kdo bude financovat další hauly, protože věta „to koupil Láďa“ funguje zatím výborně.
Účtenka přežila katastrofu. Účetní může klidně spát
Skutečnou hvězdou prvního nákupu se ovšem nestal parfém, šampon ani nový kus oblečení. Byla to účtenka.
Během natáčení totiž Adéla zjistila, že se jí v tašce něco vylilo, a mezi prvními obavami zazněla právě zničená účtenka, kterou chtěla mít pro účetní. Později sama mluví o tom, že jde dát „účtenky“ do šuplíku.
A tady se z obyčejného haulu stává Forenzní účetnictví: Mariánské Hory. Samozřejmě nevíme, co přesně účetní dostává, jak se doklady účtují ani zda vůbec některý z těchto konkrétních nákupů končí v daňové evidenci. Z jedné věty tedy nelze dělat závěr o účetním pochybení. Ale ta situace je komediálně nádherná sama o sobě. „Platila jsem to já?“ Nevíme. „Platil to Láďa?“ Možná.
„Kam dáme účtenku?“ DO ŠUPLÍKU PRO ÚČETNÍ.
V českém účetnictví máme příjmy, výdaje, pohledávky, závazky a od letošního roku zřejmě ještě pátou kategorii: Láďa to nějak zařídil.
Action přinesl parfémovou tragédii. Kapavka za osmdesát a půlka v tašce
Potom přišel okamžik, kvůli kterému by si zasloužil vlastní děkovnou řeč celý Action.
Adéla si koupila parfém, jehož název přečetla způsobem, který zněl jako „Kapavce Exclusive Midnight Noir“. A v tu chvíli bylo po seriózním kosmetickém haulu. Za zhruba osmdesát korun tak internet nedostal jen voňavku. Dostal diagnózu s rozprašovačem.
Ještě lepší ovšem bylo, že parfém začal téct. Adéla nechápala proč, zkoušela lahvičku otáčet, manipulovat s ní a znovu testovat, přičemž současně zaznělo, že v obchodě nebyl tester. Objevila se proto otázka, zda balení nebylo předtím otevřené a následně špatně zavřené; z dostupných záběrů ale nelze s jistotou poznat, co přesně se s lahvičkou stalo.
Takže nikoho neobviňujeme. Jen konstatujeme, že koupit si parfém, pak několik minut před kamerou zkoumat, proč tekutina teče, je přesně ten druh experimentální fyziky, kvůli kterému internet vznikl. Isaac Newton měl jablko. Archimedes vanu.
Adéla má Kapavku z Actionu. A věda zase o kousek pokročila.
Nemám co na sebe. Pytel oblečení podal protest
Vedle kosmetiky přišla i další pravidelná kapitola internetového života: nemám si co obléct.
Adéla během videa prosí sledující, zda doma nemají oblečení ve velikostech XS, 34 nebo 32, které už nechtějí a které by od nich mohla odkoupit. Samo o sobě by na tom nebylo nic zvláštního. Oblečení se mění, lidé hubnou, přibírají a občas opravdu potřebují doplnit šatník. Jenže tady narážíme na drobný problém. Ten problém má podobu několika skříní, hromady staršího oblečení a také nekonečné série nákupů, které internet sleduje už několik let. Proto věta „nemám co na sebe“ v tomto případě nezní úplně jako humanitární katastrofa. Spíš jako klasický stav, kdy je skříň plná věcí, ale žádná z nich zrovna nesplňuje aktuální požadavky módního oddělení.
A ruku na srdce. Kdo z nás to nezná? Rozdíl je jen v tom, že většina lidí si podobnou větu postěžuje doma před zrcadlem. U Adély se z ní stává veřejná výzva pro celé internetové obyvatelstvo. Staré oblečení existuje. Nové oblečení se průběžně nakupuje.
A přesto se hledá další. Šatník ShopaholicAdel tak začíná připomínat státní rozpočet. Neustále do něj něco přitéká, neustále z něj něco odtéká a na konci stejně zazní, že prostředky nejsou dostatečné.
Nejzajímavější na tom všem je, že podobné věty přicházejí ve chvíli, kdy se současně řeší každá koruna, splátky a finanční situace domácnosti.
Tričko s kávou prošlo. Knihy už byly přes čáru
Jedním z povedenějších detailů celého nákupu bylo obyčejné tričko. Adéle se na první pohled líbilo, protože na něm byl motiv kávy. Jenže radost netrvala dlouho. Vedle kávy se totiž nacházely také knihy a právě ty celý obchod zhatily. Sama poznamenala, že kdyby na tričku byla pouze káva a knihy tam nebyly, klidně by si ho vzala.
Na první pohled naprosto bezvýznamná drobnost. Jenže u Adély má i potisk na tričku tu zvláštní schopnost připomenout něco, co už dříve sama říkala.
S knihami totiž nemá úplně jednoduchý vztah. V minulosti jednou tvrdila, že čte, jindy naopak říkala, že knihy nečte, a u jedné dokonce vysvětlovala, že ji zaujala především proto, že byla růžová a měla obrázky.
A najednou začíná dávat odmítnuté tričko skoro překvapivý smysl.
Káva je bezpečné území. Káva nic nepředstírá, nevyžaduje znalost autora a nikdo se po pohledu na hrnek espressa nezeptá, co jste naposledy četli. Kniha na hrudi už by mohla vyslat do společnosti poněkud zavádějící signál.
Nakonec tedy nevadila cena, velikost ani střih. Rozhodující překážkou byla literatura.
A vlastně je potřeba ocenit určitou konzistenci. Když už Adéla momentálně knihám příliš neholduje, nebude je nosit ani na tričku.
Kafe ano, knihy ne. Alespoň v módní knihovně máme konečně jasno.
Kaufland: kdo co koupil, začíná být trochu složitější otázka
Další nákup se přesunul do Kauflandu, kde se znovu ukázalo, že rozdělení společných výdajů Adély a Ládi není na první pohled úplně přehledné. Jednou nakupuje jeden, podruhé druhý a u některých položek Adéla sama vysvětluje, komu vlastně patří a kdo je tentokrát pořídil.
Například kornouty měl při předchozím nákupu kupovat Láďa, tentokrát je vzala Adéla. Oříšky byly pro Láďu, zatímco brambory vybírala zase ona. Samo o sobě na tom samozřejmě není nic zvláštního – podobně funguje spousta společných domácností, kde se výdaje jednoduše střídají a nikdo neřeší, kdo zaplatil poslední balení másla.
V jejich případě je ale situace zajímavější hlavně kvůli tomu, jak často se kolem peněz objevuje vysvětlení, že konkrétní nákup platil Láďa, zatímco současně sledujeme další a další společné výdaje. Z obyčejného nákupu potravin se tak postupně stává další malý dílek do mnohem větší skládačky, ve které se řeší, co platí Adéla, co Láďa a odkud peníze na společnou domácnost skutečně přicházejí.
A právě proto už nejsou zajímavé samotné kornouty, oříšky nebo brambory. Podstatnější je celkový obrázek. Na jednu stranu se neustále mluví o šetření a napjatém rozpočtu, na druhou stranu nákupy pokračují poměrně pravidelně.
Kaufland tak tentokrát žádnou velkou senzaci nepřinesl. Jen znovu připomněl otázku, která se kolem Adéliných financí vrací poslední dobou až podezřele často:
Kdo to vlastně všechno platí?
Kukuřičná krize. Partnerský vztah vstoupil do gastronomické fáze
Finanční otázky na chvíli ustoupily do pozadí a domácnost se mohla věnovat problému, který nesnesl odkladu. Kukuřici.
Adéla připomněla Láďovi, že na ni měla chuť. Láďa měl ovšem vlastní gastronomickou vizi a plánoval kuře. Následovala debata, jestli tedy bude kuře, kukuřice, obojí, nebo zda se kukuřice odsune do role něčeho malého „na chuť“. Z rozhodnutí, které se v běžné domácnosti vyřeší cestou mezi lednicí a sporákem, tak vznikla menší porada o budoucím směřování večeře.
A právě podobné momenty mají v jejich domácnosti zvláštní kouzlo. Z úplné maličkosti se během několika vět podaří vytvořit téma, které najednou vyžaduje argumenty obou stran, vysvětlení původního plánu a závěrečný kompromis.
Láďa chtěl kuře. Adéla chtěla kukuřici. Česká domácí diplomacie byla znovu vystavena těžké zkoušce.
Nakonec naštěstí nebylo nutné povolat mediátora ani svolávat mimořádné zasedání kuchyňské linky. Kuře mohlo pokračovat ve své kariéře hlavního jídla a kukuřice dostala alespoň čestnou funkci něčeho „na chuť“.
Což je možná dobře. V domácnosti, kde se současně řeší nákupy, peníze, účtenky a kdo co platil, by ještě kukuřičná válka byla zbytečným otevřením další fronty.
Láďa zametl. Adéla měla dorazit s lopatkou. Domácnost málem vstoupila do stavu ohrožení
Skutečný partnerský vrchol ovšem nepřinesly peníze, nákupy ani kukuřice. Stačila jedna hromádka bordelu na podlaze.
Láďa podle Adély zametl ložnici a obývák a na ni nechal poslední, technologicky nejnáročnější část celé operace – vzít smetáček, lopatku a hromádku uklidit. Úkol, který běžně nevyžaduje stavební povolení, vysokozdvižný vozík ani předchozí praxi v technických službách. Jenže Láďa udělal jednu zásadní chybu. Řekl Adéle, aby to zametla.
A rázem nebyl problém bordel na podlaze, ale princip. Adéla se ohradila proti tomu, aby jí partner říkal, CO MÁ DĚLAT, a z několika drobků se během chvíle stala otázka osobní svobody, domácí hierarchie a patrně i ústavního pořádku České republiky.
Přitom Láďa po ní nechtěl vykopat studnu, nahodit barák ani položit tři sta metrů zámkové dlažby. Nechtěl ani dostavět Dukovany.
Chtěl dorazit hromádku. Ale Láďa, jako zkušený fanoušek Adély, by měl jistě vědět, že ji nikdo nebude říkat, co má dělat.
Navíc hromádku, kterou předtím sám vytvořil tím, že zbytek místnosti zametl. Láďa tedy odpracoval první poločas, přihrál před prázdnou bránu a očekával už jen lehké doklepnutí. Místo gólu se ovšem otevřela tisková konference.
Celá scénka krásně ukázala, že domácí práce mají v této domácnosti vlastní politický systém. Nestačí něco udělat. Ještě je potřeba správně vyjednat, kdo smí komu říct, aby udělal těch posledních třicet centimetrů.
A právě proto začíná být plánovaný Láďův návrat do zaměstnání mnohem zajímavější než všechny nákupní hauly dohromady. Jestli bude několik hodin denně v práci, někdo bude muset doma převzít část provozu bez toho, aby každá lopatka potřebovala koaliční smlouvu.
A pokud dokázala jedna hromádka rozpoutat takovou domácí debatu, první Láďova pracovní směna může být teprve premiéra.
House of the Dragon může mít draky. V Mariánských Horách mají smetáček. A zatím je to překvapivě vyrovnaný souboj.
Dvě stovky na hygienu. A nákupní seriál mezitím dostal druhou řadu
A teď zpátky k tomu, proč je celý materiál zajímavější než jen další série haulů.
Adéla měla podle svého sdělení v insolvenčním řízení uvést, že jí po výdajích zbývá pouze 200 korun na hygienu a léky. Současně zaznívá propočet, podle kterého měla jen během srpnových TikTok streamů získat přes deset tisíc korun. Konkrétní odhad kolem deseti až dvanácti tisíc je však pouze výpočtem založeným na dostupných údajích, nikoli nezávisle potvrzenou částkou.
A právě ten kontrast je pointou celého příběhu.
Protože dvě stovky jsou smutná částka.
Za dvě stovky dnes člověk koupí pár základních věcí a může začít přemýšlet, jestli zubní pasta skutečně potřebuje víčko.
Jenže pak otevřete sociální sítě a sledujete Action, oblečení, parfém, šperkovnici, Lidl, Kaufland, kornouty, oříšky, brambory, džus, pohotovostní kolu a další položky.
Dvě stovky zřejmě zůstávají doma a hlídají byt, zatímco zbytek ekonomiky je na výletě.
A proto nejde ani tak o jednotlivý parfém nebo jedno tričko.
Jde o nekonečný kontrast mezi větou „musím koukat na peníze“ a obsahem, který vypadá, jako kdyby finanční zdrženlivost dostala zákaz vstupu do obchodního centra.
Závěr: Peněz má být málo. Materiálu je naštěstí pořád dost
Takže si to shrňme. Peněz má být málo, ale nákupní tašky zatím žádnou hospodářskou krizi nezaznamenaly. Něco platí Adéla, něco Láďa, do toho se motá PayPal a účtenky poslušně putují do šuplíku „pro účetní“, který začíná působit jako nejdůležitější kus nábytku v celé domácnosti. Parfém vytekl, tričko neprošlo kvůli knihám, kukuřice si vybojovala místo v jídelníčku a jedna hromádka bordelu na podlaze málem otevřela otázku, kdo je v domácnosti oprávněn komu vydávat pracovní pokyny.
A nad tím vším pořád visí ona krásná věta, že je potřeba dávat pozor na peníze. Což se zjevně děje. Peníze jsou pod tak důkladným dohledem, že přesně víme, kdy byly v Actionu, kdy v Kauflandu a kdy je měl u sebe Láďa.
A tohle je pořád jen ochutnávka. Mnohem víc ukázek, starších výroků, souvislostí a dalších momentů, které by tenhle článek natáhly na délku insolvenčního spisu, najdete v novém videu u Vladěnky.
My zatím necháme domácnost odpočívat. Láďu čeká práce, Adélu šetření a účetní šuplík plný dobrodružství.
Hlavně už nikdo nevylévejte parfém na účtenky. Některé dokumenty jsou očividně důležitější než obsah peněženky.
Zdroj: Autorský text
Zdroj foto: se svolením Red Face
