Emma Srncová - Maluje laskavý svět

V době, kdy nás média denně zásobují problémy a katastrofami, je dílo malířky Emmy Srncové darem přímo z nebes. Obrázky plné snové fantazie, okořeněné vtipem a ženskou rafinovaností spolehlivě vyloudí úsměv a dobrou náladu. 

 

Vaše kariéra kdysi startovala v úplně jiné branži – byla jste manekýnou… Věřím na osud a tohle byla jedna z prvních náhod. Ve škole mne při tělocviku vybrali a pak jsem předváděla módu na festivalu mládeže ve Vídni. Zvedlo to mé pubertální sebevědomí, naučila jsem se chodit rovně, na podpatcích a svlékat elegantně rukavice a kabáty…Byla jsem oslněná barevností „západu“ a přivezla jsem si fotky svých idolů…Elvise Presleyho, Giny Lollobrigidy ,nejbarevnější tašku  „mambo cha cha  calipso „a brejle „slzy“.

Později jste hrála v Černém divadle Jiřího Srnce, který se stal vaším druhým manželem. Jaké to bylo pro vás období? Do Černého divadla Jiřího Srnce jsem se dostala po druhé osudové náhodě. Předváděli jsme na mezinárodní výstavě v Kyjevě na Ukrajině, na stejném podiu, kde hrálo jeho divadlo. Procházelo změnami obsazení a navrhli mi, abych se zúčastnila konkurzu. Šla jsem do toho s drzostí mládí, uspěla jsem a zůstala v divadle skoro 20 let. Byla to krásná léta cestování po světě…

Prý jste začala malovat až ve zralém věku, a to hlavně proto, abyste uživila po rozvodu děti. Mnoho domácností už tehdy zdobily, krom vašich obrázků, pomalované vařečky a válečky na nudle made in Emma… Divadlo bylo plné výtvarníků, i Jiří Srnec je vystudovaný grafik. Já jediná, ve svých osmnácti, jsem byla nedotčená výtvarným uměním. A tak, po mnoha návštěvách galerií a sledování tvořivých kolegů, mne Jirka přivedl ke kreslení a pak i k malování. Všichni mne povzbuzovali a chválili, bez toho bych asi skončila. Nejdříve jsem malovala na malá prkýnka, potom jsem se vypracovala až k oponě 4 x 8 metrů a výpravě několika inscenací. Po rozvodu jsem z divadla odešla a z koníčka se stalo povolání. Do obrázků jsem si zalézala, když mi bylo smutno, ale i veselo. A jsem šťastná, pokud moje výtvory pomáhají lidem.

Zvolila jste si naivní styl malování z komerčních důvodů nebo vychází z vás samotné a nemohla byste kreslit jinak? Koho z malířů obdivujete? Jsem „naivka, poučená životem“, stále maluji, jak nejlépe umím. Je výhoda, že se nemusím  stylizovat.Výtvarníků a malířů obdivuji mnoho, například vtipný René Magritte, surrealista, mne nadchl „pršícími pány v buřinkách“ a určitě i Marc Chagall, svou barevností  a volností.

 

Jak k vám přicházejí náměty? Tak třeba „Adam nechce jablko, má raději hrušku“? Nebo „Mylady a mušketýři“ (schovaní v dámském dekoltu), či „Pánské nebe“, (plné nahatých letících cyklistek…) Své obrazy většinou „potkávám“, třeba při dovolené u moře nebo se mi promítají v hlavě, když ležím se zavřenýma očima. Taky mám ráda malované slogany třeba “Dám ti modré z nebe“ nebo „Aby ses nepřetrhl!“ Ale většina je za života - a pokud možno s úsměvem a nadhledem. Vždycky mne baví ten poslední…

Vaše dcera Lucie je učitelka, syn Honza manažer, jediná Bára po vás podědila herectví, i malování. Budou mezi 6 vnoučaty následníci? Z mé rozvětvené rodiny se zatím pomamila a potatila jen dcera Barbora. Maluje čím dál víc, nachází sama sebe, což není jednoduché, když malujeme spolu v atelieru a já jí do toho kecám, ale mám velkou radost, že jí to jde a že ji to baví. Zatím nemá moc času, ona ta práce chce trochu klidu, rozjímání a pohody…

Máte nějaký plán na léto?  Ano! Být zdravá, užívat si každý den, navštěvovat chalupy dětí a kamarádů, a být vděčná za každé nové ráno…A potom věřím, že zase bude chuť malovat nové obrázky.

Dočkáme se zřízení stálého Muzea úsměvů, které jste chtěla vybudovat?   MUZEUM ÚSMĚVŮ s.r.o. máme doma v atelieru a obávám se, že jiné nebude. Vloni jsem měla krásnou, neprodejnou výstavu v Průhonickém zámku, kterou mi uspořádali kamarádi  k 70. narozeninám. Ale náklady byly tak veliké, že i když trvala dlouho a byla hodně navštěvovaná, byli jsme rádi, že jsme nemuseli doplácet. Pochopila jsem, že tržní hospodářství nesvědčí ideálům a snům…  

 

 

Text: Jana Červenková