Zvláštní skupinou na svatbě jsou děti. Rozlišujeme děti, které jsou už natolik velké, že unesou „nudu“ společenského obřadu a vydrží ho bez zlobení, a děti, které ještě nemají potuchy o rozdílech mezi obřadní síní a pískovištěm.
Větší děti
Větší děti můžeme vzít na obřad bez obav. Slavnostní oblečení, nezvyklé prostředí, ceremoniál a hudba na ně budou působit tak, že budou vnímat důstojnost tohoto okamžiku. Než se nadějí, tak je tento pocit opustí, protože již bude po obřadu. S většími dětmi budeme mít starosti až během svatební hostiny. 
Hostina není tak soustředěná, trvá podstatně déle než svatební obřad a dítě velmi rychle pochopí, že nebude muset sedět pět hodin na jednom místě. Tam už to ale nevadí tolik, čtyřleté děti jsou roztomilé, a můžeme jejich roztomilostí sbližovat členy rodin nevěsty a ženicha.
Malé děti
Větší starost budeme mít s malými dětmi, které vnímají zejména své osobní potřeby, potřebu hrát si, potřebu pohybu, na to vše mohou také upozorňovat pláčem. Malé děti nemají ani ponětí, že se účastní slavnostního ceremoniálu v životě jejich příbuzného.
Nenechte je plakat
Když slyším, jak mezi svatebčany pronikavě pláče malé dítě, je mi upřímně líto obou dvou, jak dítěte, které by se jisto jistě cítilo lépe asi někde na hřišti, tak i snoubenců, kteří neslyší slova oddávajícího. Jde o tak malé děti, které vůbec netuší, zda se jich teta vdává, nebo strýček žení. Není žádný důvod, proč by dítě mělo plakat právě v oddací místnosti, proč by nemohlo plakat na chodbě. Je to nedostatek ohleduplnosti, když necháme malé dítě plakat v tak důležitý a slavnostní okamžik v životě snoubenců. Lze jen doporučit jedno, abychom s plačícími dětmi raději vyšli ven a počkali na svatebčany tam.
Text: Mgr. Lucie Bönischová