Představujeme Vám nový blog Karolíny V. Pravidelně se můžete těšit každý pátek!

Chlapi nám ženám dávají slušně zabrat. A že místo těch pravých potkáváme spoustu leváků? To není vůbec žádná novinka. Spíše je to už takovým tragikomickým mezinárodním ne-vztahovým kolorytem. Já sama jsem si musela projít minovým polem takových propadáků, že být p

Chlapi nám ženám dávají slušně zabrat. A že místo těch pravých potkáváme spoustu leváků? To není vůbec žádná novinka. Spíše je to už takovým tragikomickým mezinárodním ne-vztahovým kolorytem. Já sama jsem si musela projít minovým polem takových propadáků, že být poněkud útlocitnější, cukám se teď na doživotní terapii ve svěrací kazajce u docenta Chocholouška. Jaké je tedy nejefektivnější  řešení potřicátnické krize? Můžete se stát frustrovaným zabijákem opačného pohlaví, natruc střídat chlapy jako ponožky, navštěvovat skupinové terapie, nebo hltat poradenské rubriky ve stylu Vypovídej se v bulvárních plátcích všeho druhu. Já zvolila poněkud pohodlnější , bezpečnější a hlavně pacifičtější způsob. Budu sem pravidelně přispívat svými krátkými příběhy ze života. Razím totiž velkolepou filosofickou teorii: chcete-li odstranit nějaký blok, začněte psát blog. Ten je v tomto případě totiž  jasným důkazem, že v realistické divadelní hře s názvem Hledání toho pravého se poměrně snadno a rychle můžete stát ukázkovým kašpárkem. Byla by škoda si sérii vlastních fiasek nechávat pro sebe, když můžu zkusit pobavit svět. Tak se o to prostřednictvím tohoto „rychlobloku“ pokusím a pro začátek jen zlehka. Možná to znáte. Ráno se probudíte, kouknete do zrcadla a spatříte katastrofu. Opuchlé oči se spadlými víčky, sežvaná bledá pleť, ztracený lesk a bída zplihlých kadeří. Všude, kam vaše unavené oko ještě dohlédne, vidíte vrásky. Nahazujete tedy fasádu makeupu tak silnou, že by mohli závidět i stavební dělníci. S výrazem rezignovaného smutného psa následně vyrážíte do ulic vstříc rutinnímu pracovnímu procesu v kanceláři. Podobně jsem na tom byla jednoho krušného rána já. Kdyby bylo možno cestovat kanály, pořídila bych si permanentku. Bohužel ale musím metrem. Obalena nánosem líčidel nevalné kvality klopím hlavu do země. Periferním zrakem občas zahlédnu švarnou mladici, sebevědomě kráčející v ústrety světlým zítřkům a mužným jinochům. Krása a mládí na můj sepraný obličej řvou ze všech koutů. Není divu, že jsem bez chlapa. Prožívám těžkou krizi čerstvé třiatřicátnice. Nádraží Holešovice, má cílová stanice. Svižným krokem mířím z vestibulu metra. Náhle mi kdosi zastoupí cestu. Hledím nahoru do tváře štíhlému sympatickému chlapíkovi. „Měla byste chvilinku, slečno?“ Slečno! Takhle mě nikdo už dlouho neoslovil. „Spěchám do práce,“ vyhrknu podrážděně na adresu obchodního zástupce, který se zřejmě chystá nabízet mi své pofiderní produkty. „Jste opravdu krásná. Nemohl jsem si pomoct. Normálně tohle nedělám a upřímně se stydím, ale mohl bych vás pozvat na kávu či večeři?“ Celá rudá na urostlého cca pětačtyřicátníka překvapeně koukám. „Víte, já.. já s cizími muži..nikam nechodím,“ koktám nervózně jako puberťák. „Slečno, já vás chápu. Věřte, že tohle vážně nedělám, ale tak nádhernou bytost jsem nepotkal za celý život. Nedávejte mi prosím košem.“ Mísí se ve mně nadšení s rozpaky.  Třesoucí se rukou si po chvíli do mobilu zapisuju chlapíkovo telefonní číslo: „Dobře, já se vám tedy možná ozvu.“ Den v práci mi uteče v euforickém rozpoložení jako voda. Připadám si najednou docela atraktivní. Přece jen není vše ztraceno. Cestu domů trávím v myšlenkách, kdy zachránci mého sebevědomí pošlu esemesku s potvrzením společného večera. Nechci nic uspěchat, ale nevydržím to. S přihlouplým úsměvem puberťačky se ve vestibulu metra chystám vyťukat do mobilu přijetí pozvání na rande v co nejoriginálnějším znění. „Jste opravdu krásná. Nemohl jsem si pomoct. Normálně tohle nedělám a upřímně se stydím, ale mohl bych vás pozvat na kávu či večeři?“ Za zády slyším povědomý hlas. Otáčím se. O pár metrů dál stojí můj ranní objev a stejnou ódu, kterou pěl do tváře mě, teď  vypouští z úst na adresu drobné blondýnky. „Tak nádhernou bytost jsem nepotkal za celý život,“ slyším ještě v dálce, když mizím ve dveřích vagonu. Nechval dne před večerem a chlapa nechval nejlépe vůbec nikdy, řve mi v té chvíli ve zklamaných třicátnických uších. S prodejcem pofiderních produktů jsem nebyla daleko od pravdy. Nevadí, alespoň jsem získala materiál pro tento "smutný" blog. A příště se budu věnovat líbání. Konkrétně tomu nejpříšernějšímu, co vás v této oblasti může potkat. Tak se těšte. O autorce: Karolína Vrbasová je od roku 2007 režisérkou, dramaturgyní a scenáristkou internetové televize Stream.cz.  Její cyklus Fenomén je nejdéle fungujícím pořadem českého internetu a těší se velké přízni. Přes tři sta epizod si přehráli diváci více než sto milionkrát. Autorka letos napsala svoji prvotinu, knihu Chlapidárium - deník otrlé holky, která je svědectvím o tragikomických zkušenostech s muži. Ironii a sarkasmus sobě vlastní prezentuje také v týdenníku Chlapidárium na Stream.cz. Zaměřuje se v něm na intimní a vztahová témata pojímaná s ironií a nadsázkou. Více na www.stream.cz/porady/chlapidarium a pravidelně každý pátek zde u nás v novém "blogu Karolíny V."