Holky, já už se na vás nemůžu koukat!

Jak je to dlouho, co jsem nebyla tátovi na hrobě? Dobré dva roky. Sice ho mám pořád v srdci, ale nějak mám vždycky něco důležitějšího než jet přes celé město na hřbitov. Ale dneska bych mohla. Něco mi našeptávalo, že prostě musím. Cestou se moje myšlenky stočily ke vzpom

Jak je to dlouho, co jsem nebyla tátovi na hrobě? Dobré dva roky. Sice ho mám pořád v srdci, ale nějak mám vždycky něco důležitějšího než jet přes celé město na hřbitov. Ale dneska bych mohla. Něco mi našeptávalo, že prostě musím. Cestou se moje myšlenky stočily ke vzpomínkám. “Holky moje, jednou pochopíte, jaký je to dar, že máte jedna druhou,“ řekl nám táta, když maminka zemřela a my se s tím neuměly vyrovnat. O pět let starší Luďka pak převzala matčinu úlohu v domácnosti, a mě desetiletou si taky vzala na starost. Klín mezi nás později vrazil muž, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala.

„Neber si ho, Jituš, je to děvkař a kvůli tobě se nezmění,“ varovala mě tehdy Luďka. A já jí to měla za zlé… „Co ty víš o lásce, vždyť se chováš jak stará panna,“ vmetla jsem jí do tváře fakt, že ve třiceti zůstávala na ocet.

„Přece se nebudu vdávat za každou cenu,“ odsekla mi. „Ten pravý na mě ještě někde čeká. A na tebe taky. Tenhle tvůj krasavec Petříček, za kterým se otáčí každá baba, to není, to si pamatuj,“ vyjela na mě, a já se smrtelně urazila. Oddechla jsem si, když nám nepřišla na svatbu, omluvila se přes tátu, že jí není dobře. Od tátovy smrti rok po mé svatbě jsme se už neviděly. Luďka se odstěhovala někam do jižních Čech a zavřela se nad ní voda. Mockrát jsem si na ni v posledních měsících vzpomněla. A bolelo to.

Vystoupila jsem z tramvaje a vydala se směrem k hřbitovu. Tátův hrob byl až na konci jedné odbočky. Tak tati, jsem tady, pohladila jsem žulový kámen, očistila ho a vytáhla z kabelky svíčku.

„Tak vidíš, jak jsem dopadla. Tvůj zeť mě opustil,“ šeptala jsem náhrobku. „Napadlo by tě to tenkrát, když tě žádal o moji ruku?“ Ale jistě, že napadlo. Každého muselo napadnout, že když si playboy bere nenápadnou obrýlenou slečnu, nebude to pro ni procházka růžovou zahradou.

„Ahoj Jituš,“ ozvalo se mi za zády a ten hlas mi projel až do morku kostí. Byla to Luďka. Otočila jsem se a nevěřila svým očím. Elegantně oblečená, módní mikádo na hlavě, v pětatřiceti vypadala líp než v pětadvaceti. Sklonila se a položila na náhrobní desku věneček. Chvíli jsme stály vedle sebe mlčky. Co šlo hlavou jí, nevím, ale mně běžely před očima chvilky těsně po mámině pohřbu. Jak nás táta obě držel za ruce a plakal. Nebo když jsme v kuchyni poprvé snídali jen my tři. A táta nám poprvé v životě namazal rohlíky džemem. Místo mámy…

Luďka se probrala dřív. Rozhlédla se a zamířila k nedaleké lavičce. Šla jsem za ní. Cítila jsem, že je na mě, abych prolomila ticho.

„Jak žiješ?“Nenapadlo mě nic jiného.

„Vdala jsem se, manžel je vdovec se dvěma malýma děckama, takže si to užívám,“ usmála se.

Pokývala jsem hlavou a zaplavil mě smutek, jak osud naše karty prohodil. „ Zato já jsem rozvedená,“ vypadlo ze mě, a když na mě Luďka stočila tázavě starostlivý pohled, stejný, jako když jsem ve třinácti spadla z kola a ona se o mě bála, všechno jsem jí vyklopila. Jak si můj muž narazil svou asistentku a opustil mě.

„Co bylo, bylo, uvidíš, že ten pravý na tebe pořád ještě někde čeká,“ vzala mě kolem ramen. Jakmile se mě dotkla, bouchl ve mně kotel natlakovaný emocemi, ruce mi vylétly k jejím ramenům a hlava se schoulila na její hruď. Nebránila jsem se slzám a nechala se hladit po vlasech, jako když jsem byla malá. „Měla jsi pravdu, Luďko, promiň,“ vyhrkla jsem a neměla odvahu se jí podívat do očí. Hladila mě dál a mlčela. Nevím, jak dlouho jsme takhle zůstaly, držela jsem se jí jak klíště. Cítila jsem, že se ze mě odplavuje stres minulých let. Když se proud mých slz začal zastavovat, jako bych se odněkud pomalu vracela zpátky na zem. Procitla jsem očištěná a nadechnutá.

„Máš teď ještě chvíli čas?“ Zeptala jsem se Luďky a ona jen kývla hlavou. Rozloučily jsme se s tátou a pak do sebe zavěšeny zamířily k hřbitovní bráně. Vstříc dalšímu životu, bok po boku. Přesně podle tátova přání.

foto : pixmac.cz