Valerie: Když se naděje rozplyne a nezůstane vám nic. Přišla jsem o syna i manžela!

Měla jsem úplně všechno. Báječného syna, milujícího muže, lásku, pocit štěstí a smysl života. Jenomže jednoho dne bylo všechno jinak. Najednou jsem tu zůstala sama. Z omamného
a šťastného vrcholu jsem spadla až na dno, ze kterého se pořád nemohu zcela vzpamatovat. 

 

Začala se psát pohádka, která skončila hororem

Když si vybavím začátek mého příběhu, mohu zcela konstatovat, že jsem byla snad narozena pod šťastnou hvězdou. A až teď jsem pochopila, že šťastný začátek vůbec nemusí znamenat šťastný konec. Konce nejsou nikdy pěkné... Sama nevím, proč osud chtěl tomu, abych tady zůstala sama a dodnes si nadávám, proč jsem v ten osudný den nejela autem spolu s nimi. Mohli jsme tak na druhý konec duhy odejít všichni. Protože být sama na celý život, když máte v srdci tolik stesku po těch, co tady už nejsou, je hotový očistec. Pamatuji si na ten děsivý okamžik jako by to bylo dnes. Připravovala jsem zrovna večeři, když mi přišli policisté oznámit, že můj syn a manžel zemřeli při dopravní nehodě. Na vině byl řidič kamionu, který zřejmě pod vlivem mikrospánku přehlédl stopku.

 

Bolest, slzy, bezmoc a vztek

První dny jsem tomu nemohla uvěřit, nechápala jsem, jak je možné, že Pavla ani Patrika už nikdy neuvidím, neobejmu, nepolíbím. Cítila jsem nejenom prázdnotu, ale i beznaděj, a především velkou bolest, že všechno, pro co jsem žila, je v nenávratnu a pryč. Slzy jsem polykala na litry, které mi poskytovaly úlevu alespoň na malou chvíli. Pak nadobro vyschly, ztratily se. Dny se střídaly, bylo mi to jedno, splývaly mi v jedno. Všechno mi bylo jedno. Nic mě nezajímalo. Jen jediné, setkat se a být zase s nimi a všichni pospolu. Od osudného okamžiku sice uplynulo pět dlouhých let, rány se zacelily, ale pořád bolí. Každá vzpomínka, jak moc jsem s nimi byla šťastná a oni úžasní. Zkusila jsem navázat nějaký ten kontakt s jinými muži, ale i když se snažím sebevíc, nejde mi to. Zatím ještě ne. Naplno jsem se položila do práce, otevřela si cukrárnu, abych svůj hořký život přebila tím sladkým.

Ale i přesto se mi životem kráčí stěží a vůbec ne tak, jak bych čekala po pěti letech od toho nešťastného incidentu. „Chci vám jen říct, že nikdo nevíme dne ani minuty, kdy přijde konec. Proto se mějte rádi, nečekejte na vyznání citů kdoví jak dlouho a jednejte, dokud ten druhý tady je. Na nic si nehrajte, nic neskrývejte a buďte prostě otevření všemu, co vás dělá udělá šťastnými.  Na ničem jiném totiž nezáleží,“ vysvětluje a líčí své pocity Valerie.