4 vs. 1: Zimní radovánky

Zima je v plném proudu, proto bude dnešní pokračování mini seriálu 4 vs. 1 o tom, jak to probíhá, když vyrazíte na hory se čtyřmi dětmi, nebo když to první seznamujete se sněhem.

Jana (1 dítě)

Ani nevím, kdy se to zlomilo, že mě začala bavit zima, sníh a hory. Nebudu vám ale nic nalhávat, ten pocit, když ve vzduchu cítite jaro, je k nezaplacení! Nicméně teď jsou před námi vopravdický hory v dalekých Alpách. Mikuláš sice lyžovat ještě nebude, bude mít sotva devět měsíců, ale boby se sedátkem, který mi půjčila sestra, určitě už chvílemi využijeme a pokud přežijeme cestu, co do nálad našeho malého štěstí, tak by snad vše mohlo probíhat dobře.

Pro nás ty pravý zimní radovánky s prckem nastanou až za rok. Letos to spíš připomíná malou komedii, když syna seznamuji se sněhem a neváhám mu uválet jednu sněhovou kouli a strkám mu s infantilním žvatláním do kočárku. Na první pokus mu koule vypadne z ruky a tak celý proces opakujeme. A jelikož jsem dobrá kamarádka, neváhám a strkám druhou sněhovou kouli do kočárku i Kubíčkovi, kterýho jeho maminka zaparkovala hned vedle nás. Řev z obou kočárků naznačuje, že se sníh nesetkal s úspěchem, ale kamarádka mě uklidňuje, že kluci jen nepochopili ten skvělý nápad.

Podobně dopadám, když vypakuji celou smečku ven (chápej sebe, syna a dva velký psy), nabalím si po dlouhé době i zrcadlovku, že udělám nějakou pěknou fotku na sněhu. Chvíli trvá, než připravím psy na perfektně vybraný místo. Ono je to taky určitý riziko jim sundat koše, ale věřím, že zrovna nepůjde kolem žádný bláznivý pes sebevrah a ladím je na místo. Hážu si přes rameno foťák, Mikuláše vytahuji z kočárku zababušenýho v teplé kombinéze, že ho položím na zem. V první chvíli mi zrcadlovka padá z ramene, takže kraj objektivu vymáchám ve sněhu, naštěstí ne čočku, takže sníh otřepu a znovu pokládám syna na zem. To se ovšem taky s úspěchem nesetkává a přichází řev. Chci si alespoň vyzkoušet namáčknout, jak by snímek vypadal, načež netrpěliví psi mají tendenci odcházet, dítě řve a já zjišťuji, že nemám nabitou baterku. Proces focení tak můžem rychle ukončit. Ke štěstí asi všech.

Třeba lepší fotku pořídím na horách, o tom ale až příště…

Marcela (4 děti)

Po čtyřech letech urputného plánování a akutních nemocí na to konečně došlo. Strávili jsme celý týden na horách. A když pominu jednodenní střevní chřipku manžela i tu mojí a lehkou svalovou horečku z fyzického vyčerpání, proběhlo to bez úrazu a nemoci. Sláva.

Že jsem na ulici za exota, když si to se všemi dětmi kráčím do obchodu, na to jsem si zvykla. Už mě ani nepřekvapuje, kolik lidí má potřebu zjistit, jestli jsou všechny opravdu moje (ano jsou) a kolik mi je (opravdu teprve třicet). Tudíž se dalo počítat s tím, že s olyžovaným dvojčecím kočárkem a dvěma dětma na svahu budeme za exoty i v Krkonoších. A byli jsme.

Po loňských nemocích a nezdarech jsme letos chtěli dát Natálku do lyžařské školky, což se povedlo a slavilo to ohromný úspěch. Na konci týdne se zúčastnila i místního mini závodu pořádaného lyžařskou školkou a ukápla nejedna slza (všechny moje). Paťka měla za úkol osahat si lyže s tátou a pokud možno si to nezprotivit. I tady jsme byli úspěšní. Ve svých dvou a půl letech si to „drandila” po sjezdovce dolů. Samozřejmě hezky bezpečně s tátou ve vleku a kdykoliv teď zahlédne sníh, hned chce jít lyžovat. Úkolem dvojčat bylo prospat se v kočáře pod svahem a pak řádit do dvou do rána jako obvykle. I tady jsme úkol splnili, bohužel.

Málokdy jezdíme na dovolenou sami a tak i teď jsme jeli ve skupině šesti rodin a celkem patnácti dětí na parádní podnikovou chalupu ála Sněženky a machři. Pokud se holky neunavily na svahu, tak tady už určitě. Pokud nás, rodiče, neunavilo lyžování s dětmi (a že se víc nadřel manžel než já), tak nás dorazila chalupa, která je strategicky umístěna uprostřed poměrně strmé sjezdovky. Takže manžel s Natálkou si to každý den dávali na lyžích, zatímco já s olyžovaným kočárkem a Paťkou na saních šlapala sjezdovkou na kopec a odpoledne se klouzala dolů. Trefit se do úzkého vstupu na verandu v prudkém kopci s lyžaři projíždějícími těsně kolem byla taková třešnička na zamrzlém dortu. Naštěstí se pokaždé našel někdo, kdo mi pomohl dostat kočár nad kopec, jinak bych tu svalovou horečku měla určitě dřív než poslední den.

Ač fyzicky značně namáhavá, přesto to byla parádní dovolená. O starších holkách jsme v podstatě nevěděli a ty dvě mladší se zúčastnily pěkné řádky večerních společenských her. Bez praní, uklízení a vaření. Hezky na střídačku s manželem. Prostě pohoda.

foto: eng.maihaugen.no, timeout.com