Zatlačujeme slzy dojetí i melancholie a vyrážíme opět na cestu. Už v Kodani jsme si zjistili stopovací záchytný bod, kde by podle jedné výborné aplikace mělo být lehké zastavit si auto. Na místě zjišťujeme, že nejsme jediní stopaři na stanovišti. Opodál stojí další dvojice a vehementně se nás snaží “předbíhat”.
Necháme jim tedy první auto a čekáme na další. Za cca 15 minut nám zastaví mini autíčko s milým seniorským párem. Andreas kvůli nám přeskládá celý náklad. Jedou na chatu do Švédska za svými přáteli a svezou nás úctyhodných 200 km. Nemůžu zapomenout na neuvěřitelný most do Malmö, který spojuje Dánsko se Švédskem. Pocit, že se pod vámi prohání miliony rybiček a nevidíte nic než ohromnou vodní plochu, je opravdu
k nezaplacení.
Poslední zamávání na benzínce, která se absolutně odlišuje od těch v Čechách. Všude uklizeno, a hlavně tady začíná konečně ta pravá severská krajina. Z borovic byste tu postavili město, co město, velkoměsto a možná jeden celý stát k tomu!
Nadšení nás po hodině opouští. Švédi evidentně stopu nefandí. Tolik vulgárních gest rukou jsem neviděla za celý svůj život. K tomu všemu na nás praží slunce a teplota se k poledni šplhá k nehorázným 30°C. Cítím, že mě pálí nos, uši i ramena, takže rezignuji a polehávám za menším billboardem, který mi poskytuje alespoň trošku stínu.
Po dvou hodinách ztrácím nervy a chci jet domů. Parťák se však dušuje, že to zvládneme, a že tohle je ta první velká krize a ty prý na cestách musí vždy přijít. Bla bla bla. Namazaná krémem až na patách, cestuji společně se stínem pod billboardem. Už tu jsme 4 hodiny. V tu chvíli u nás přibrzdí mladá holčina jménem Emma. Dozvídáme se, že nás pozoruje celou svoji službu, co měla na té benzínce. Směje se nám a říká, že nás hodí
10 km do blízkého města. Malý krok pro nás, velký krok pro další putování.
Emma nás nechá u mekáče a jede neznámo kam. My se pokoušíme chytit švédskou WI-FI a domlouváme se na dalším postupu. Naděje umírá poslední, takže opět stojíme na pomyslných značkách a zvedáme palec.
Cesta po Švédsku byla úděsná a já 24/7 jen špačkovala, takže asi stačí říci, že po všech peripetiích jsme dorazili až k norským hranicím, které jsme následně přejeli s naším prvním a zároveň posledním stopnutým kamiónem.
Je 20:00 a my stavíme stan na norské benzínce. Poprvé v životě jsem stanovala na takovém místě a cítila se jako totální bezdomovec. Ten pocit byl tísnivý. Plná strachu jsem se modlila, ať nás hlavně nikdo nepřepadne nebo neokrade. Nestalo se. Ráno nás dokonce místní zdravili a přáli good morning.
Další den jsme si stopli egyptského podnikatele, černošskou rodinku, skvělého Oleho, co neuměl moc anglicky, ale vymluvil nám díru do hlavy a Svena, který nás vzal až do Dombasu, kde na nás čekali už naši přátelé Anička a Oskar, u kterých jsme strávili následujících 5 dní. Bylo poměrně horké odpoledne a my byli v pomyslném cíli naší cesty. 1705 km za námi a hotový ráj před námi.
5 dní jsme žili na horské chatě bez elektřiny a teplé vody. 5 dní jsme pomáhali nahánět a dojit kozy. 5 dní v mém životě, kdy jsem vzbouzela s pocitem naprostého uvolnění. Prostě jsem jen byla. Nemusela nikomu a nic dokazovat. Slezla jsem si pá hor a viděla pár jezer v údolí Lesja, kde jsme bydleli. Poznala norskou divokou přírodu, naučila se podojit kozu a umýt se jen naběračkou. Pure happiness, jak by řekl anglický klasik.
A tak jsem zažila snad největší dobrodružství ve svém životě. Zkuste to taky!
A za týden se můžete těšit na malý bonus!
Vaše Dominika 🙂