před 3 měsíci, 15.07.2024 03:00 Michaela Kultura

O lidech a psech

Žolík, Pluto, Timur, Lišák, Aramiska, Saracen… to jsou hlavní hrdinové povídek od renomovaných českých autorů, v nichž hraje hlavní roli vztah člověka a psa.

Vlídný, dojemný, osudový, nenahraditelný, ale někdy složitý, zpočátku i nedůvěřivý... Pes je prý nejlepší přítel člověka. Jak lidé u psů, tak také psi u lidí hledají to, co jim někdy nemůže poskytnout jejich vlastní druh – společnost, útěchu v samotě, ochranu či přátelství, porozumění beze slov.

Lidé na svých psích kamarádech obdivují jejich věrnost, oddanost, důvěru a možná v nich vidí a obdivují tak trochu sami sebe. Někteří lidé tvrdí, že s tím svým si rozumějí víc než s vlastními příbuznými. A když umře pes, je to, jako když odejde člen rodiny...

Ukázka z knihy:

Lidé ve svých zvířatech obdivují sami sebe, svoji dobrotu, velkomyslnost, schopnost překročit hranice druhových světů – slyšíte ty vdovy, jak říkají, podívejte se na něj, jen promluvit; nejčastěji jsou to ty, jejichž zesnulí choti vedle nich na stará kolena postupně ztratili řeč a odvahu něco říct.

Zvířata mám rád a psa bych si pořídil, kdybychom bydleli na venkově. Ale v Praze se toho bojím. Mívali jsme kocoura, zaběhl se. Důvodem, proč zvíře nemít, je byt v činžáku a vidina psích chlupů, které nelze vyluxovat. Američani utratí ročně za své pets-chráněnce miliardy dolarů, které by zachránily před hladomorem všechny rachitiky Afriky; můj postoj ke zvířatům je zkalený i tímto zjištěním. Také jsem zaznamenal, že úměrně své lásce k nim spousta milovníků zvířat nesnáší lidi – o co raději mají tito lidé zvířata, o to víc nenávidí příslušníky vlastního druhu, ty falešné potvory. A konečně jsem si všiml, že mnozí do svých miláčků vkládají skrytou agresivitu.

„GENOSSE!!!, GE-NO-SSE!!!,“ zařvala mi nedávno u ucha jedna cizelovaná dáma nelidským hlasem a já div nedostal mrtvici; zprvu jsem myslel, že je to jen vysloužilá bachařka z východoněmeckého koncentráku a řve na nějakého soukmenovce soudruhu, ale pak se z neznámých koutů Stromovky vyřítil děsivý pitbul, kterému patřilo její „K NOZE!“. Stačilo, že mě těsně minul, že se ta dělová koule se slintající tlamou prohnala kolem, a já se kácel ve vakuu, zbavený opory ukradené okolní atmosféry.

V té souvislosti jsem si vzpomněl, že některé bojové druhy mají na svém kontě i zakousnutá batolata, ale tyto obrazy raději nedomýšlet.

A teď jsem zdědil psa, vlčáka Timura, po spolužáku Sašovi. Musel jsem si ho vzít. Přivezl mi ho starý Pantělejev, Sašův otec, mafián, jehož agrese je neskrývanou firemní značkou. Nabídka, kterou nelze odmítnout. Zároveň mi předal parte s pravoslavným křížem. Syna někdo zastřelil v lesíku u Žákovic. Neviděl jsem Sašu deset let a jeho otce ještě déle, a najednou tohle. Před naším domem v ulici Charlese de Gaulla, dříve Sverdlova, zastavilo terénní audi, z něj vystoupili dva bodyguardi a rozhlédli se ulicí. Řidič obešel vůz, otevřel zadní dveře a ven vyskočil Timur...

(z povídky Josefa Moníka Timoure et group)

Obsah: