A je to tu zase. Místo ranního kokrhání kohouta tě budí dětský pláč z pokoje. Co na tom, že jsou 3 hodiny ráno. Skopneš peřinu ze sebe a jdeš do jámy. Na posteli sedí ONA. Vypadá jak víla Amálka a neví, že tam vůbec jsi. Chvíli něco šeptá, oči má zavřené, pak setrvačností zapadne zpět mezi polštáře. Super, to šlo rychle, můžu se vrátit do svého pelechu, myslíš si.
Nechceš pokoušet, že se znovu vzbudí a chůzí baletky protančíš ke skříní. Cíl, kterým jsou dveře, se blíží. Následuje neúspěšná kličkovaná mezi kostičky z lega a nohy si už držíš jak Marv v Sám doma, když na podlaze u Kevina šlapal po rozbitých baňkách. Poslední nadávky radši tiše polkneš a už bereš za kliku a: ,,Mami?“ ozve se rázně dcera. Hlava ti sklesle spadne, už je ti jasné, že ty dveře zůstanou zase zavřené.
Vrátíš se k její posteli a chrlíš na ni všechny ty věci, co by mohly pomoct k rychlému spánku. Možná už je to jak od robota, a při každé další snaze přidat něco zaručeně uspávacího se ti v hlavě objeví opice s činely. Prostě tam je, směje se jak blázen, skáče a tleská a tleská. A ty už v zoufalé snaze zavřít ty své unavené pytle přemýšlíš, jak se dostat do komory pro banány…ale ejhle! Zase usnula. Už nechceš riskovat tanec, bereš do běhu, aby si případně neslyšela další volání. Tento pokus je úspěšný. Zase si ve své ložnici a rychle uléháš ke svému manželovi.
Už se ani k němu nemusíš otáčet, jeho chrápání ti potvrdilo jeho existenci v místnosti. O čem asi sní? Občas se převalí až zapraskají lamely na roštu a jeho spokojené oddychování ti dodalo trochu klidu. Tak už chybí jen zpěv ptáků a mám to tu místo relaxační hudby.
Žádný cvrlikot okřídlenců se sice nekoná, ale už cítíš, že oči padají, jak kalhoty nebo sukně při hře na doktory. Nádech, výdech, když v tom se ozve dvojka z postýlky- skloníš se nad ní a vidíš ten výraz,který mluví za vše. Teď už víš, že jestli budeš ještě někdy spát, tak to bude nejspíš zase od zítra…