Jirka (29): Pomoc jsem hledal u šarlatánů, díky jejich praktikám jsem došel k prozření

Nikdy jsem nebyl moc na duchovní věci, kartářkám a jim podobným specialistům jsem nevěřil. Nakonec jsem v nouzi jejich službu sám vyzkoušel, protože co kdyby náhodou se stal zázrak?

Měl jsem krásné dětství. Vyrůstal jsem s rodiči jako jedináček v rodinném domku na vesnici obklopený kamarády. Když se odpoledne cinklo příborama u stolu, za chvíli byla naše zahrada okupována ostatními dětmi a už se hrál na zahradě fotbal nebo vybíjená. S klukama jsem byl ve svém živlu. Chodili jsme si stavět bunkry do lesa nebo si hráli na vojáky. Holky jsme moc do party brát nechtěli, ale když už se k nám nějaké připletly, tak jsme je zasvětili třeba i do jízdy na motokáře.

Na základce jsem zjistil jsem, že mě holky neberou

Když mi bylo 12 let, zjistil jsem, že začínám pokukovat po klukách. Tohle zjištění mě zastrašilo. Ve třídě kluci laškovali s holkama a já jsem si musel přiznat, že se mi líbí můj nejlepší kamarád Pavel. Začal jsem se nenávidět. Holky mi nic neříkaly. Odchod na střední školu jsem obrečel, Pavel byl můj jediný kamarád a nechtěl jsem ho ztratit. „Vždyť se budeme dál vídat, Jirko,“ řekl a odjel na 30 km daleký internát, který nás rozdělil. Mě čekal nástup na obchodní akademii, plná třída holek mě aspoň nerozptylovala od učení, což jsem vlastně uvítal. Jediný spolužák Víťa byl sice fajn, ale ničím mě nezaujal.

Měl jsem kamarády, ale cítil jsem se sám

Ve druháku moji rodiče pojali podezření. „Ty Jirko, tak se nám už pochlub, jestli máš nějakou slečnu, pozvi ji na oběd.“ Nevěděl jsem, co říct, tak jsem se vymluvil na zájem o studium. Rodiče si vyměnili ustarané pohledy a na nic se mě už neptali. Během střední jsem si našel pár kamarádů, se kterýma jsem sice rád trávil čas či zašel na akci, žádnému z nich jsem se ale nikdy se svým tajemstvím nesvěřil. Na venek jsem hrál veselého puberťáka, uvnitř jsem se ovšem cítil osamělý.

Nová práce mi do života přihrála kamarádku Táňu

Po maturitě jsem našel místo v nedalekém městě jako prodejce v elektru a seznámil jsem se tam s Táňou. Táňa byla veselá holka, která mě svou pozitivní energií dobíjela baterky. Stali jsme se výbornými přáteli. Když jednou k nám přišla na film, představil jsem ji jako svou kamarádku. Mámě zářily oči, patrně už mě oblíkala do svatebního obleku. Během filmu se mě Táňa pokusila políbit. Byl jsem v šoku. Smutně jsem se na ní podíval a šel s pravdou ven. Poprvé se mi ulevilo. Táňa měla spoustu pochopení a doporučila mi seznamku pro gaye, co si pochvaloval její známý. Tak jsem to zkusil taky.

Rande na třikrát

Proběhly tři rande, všechny skončily neúspěšně. Na první schůzce se Milan po obědě vytratil z restaurace jako pára nad hrncem. Druhé rande s Vaškem probíhalo na přehradě. Dobře jsme si u procházky popovídali, ale ten pocit jsem měl jen já, protože se už neozval. Na třetí pokus hledání toho pravého se mi už ani nechtělo, ale nakonec jsem šel. A taky to nevyšlo. Patrik se po hodině vymluvil, že zapomněl, že má ještě vlastně práci, scénář se zopakoval - neozval se taky. Upadl jsem do depresí, že to s muži neumím.

Nová naděje u kartářky

Vyprávěl jsem své trápení Táně a ta mi řekla: „Jirko a už si zkoušel kartářku, ta by ti mohla pomoct!“ mávnul jsem rukou, že to určitě nemám v plánu, ale večer v posteli, už jsem ji psal o číslo a na druhý den jsem se k paní Nové objednal. ,„Karty nelžou pane,“ nevím jak, ale výklad seděl přesně, aniž bych ji cokoliv o sobě prozradil. Nakonec jsem se ji svěřil, co mě trápí, a ona mi dala návod, jak si k sobě přivolat lásku. Zaplatil jsem 500 Kč za tři tenké svíčky, nabité měsíční energií, které jsem měl při úplňku pálit na místě, které mám nejradši a pozitivně si představovat svého vyvoleného. Neměl jsem co ztratit, tak jsem při úplňku vyšel na svůj oblíbený kopec pod lesem. V deseti stupních venku jsem pálil svíčky a třepal se zimou a opakoval formuli: „Volám tě k sobě, můj budoucí princi.“ Když jsem to řekl po třetí, zarazil jsem se, jak je to celé nesmyslné a v duchu si nadával, že jsem se asi zbláznil. Sebral jsem svíčky a šel domů. Když jsem historku řekl Táně, smála se mi, až ji vyhrkly slzy.

 

Zkušenost u léčitele mi otevřela oči

Já to ale nechtěl vzdát a i přes prvotní přešlap jsem si na internetu našel v diskuzích nějakého odborníka - léčitele pana Kováře. Zavolal jsem mu a za týden jsem měl u něho doma schůzku. Ani nevím, co jsem čekal, ale řekl jsem si, že mě třeba pomůže se dostat z té své životní zoufalosti a honem za štěstím. „Pojďte dál člověče,“ proznesl ke mně tak padesátiletý muž. Byl oblečený do nějaké volné haleny až po zem, bez ponožek, kolem krku mu chrastily korále, vlasy měl seplé dřevěnou sponou. Začal jsem pochybovat, zda jsem se svým rozhodnutím neunáhlil. Celý byt byl polepený motivačními plakáty a fokami s budhou. Vonné tyčinky mi drásaly čich. „Dáte si čaj, mám meduňku, ta uklidňuje.“ Ćaj jsem odmítl, tak se rovnou přistoupilo k terapii.

Svěřil jsem se mu se svým trápením, pán soucitným pohledem na mě pohlédl, jako by mi viděl do duše. „Teď se na vás napojím," řekl a začal čárat tužkou na papír všelijaké klikyháky pořád dokola. Když byl desátý papír celý počmáraný, tak sdělil: „A je to, vyčistil jsem vám auru, teď je konečna naladěná na mužskou přitažlivost.“ Vůbec jsem nevěděl, co to ten chlap povídá, a pokračoval: „Teď se vrátíme do vašeho dětství, dbouráme vaše veškeré bloky, které vás tíží. Povídejte jaké jste měl dětství, já si tady lehnu na zem, zavřu oči a navnímám se na vaše podvědomí svými myšlenkami."

A tak jsem povídal, jak jsem si jako malý užíval prázdnin u babičky a dědy, jak mě rodiče vždy podporovali, jak jsem se ztratil v zoo, když v tom mě přerušilo hlasité zachrápaní. Otočil jsem se a co nevidím, panáček si tady usnul! Asi ho to moje tlachání o dětství dočista unudilo. Jen tam ležel na podložce, ruce složené jak nebožtík v truhle a spokojeně si oddychoval. Myslel jsem, že to je snad zlý sen. „Haló pane,“ třásl jsem s jeho ramenem.

Po třetím zatřesení se pan Kovář konečně probudil. Oči jak trnky, na tváři blažený výraz. „Tak a je to, terapie je u konce. Vše co jsme měli v plánu, jsme stihli, už jste celý odblokovaný, takže vás poprosím o 2000 Kč.“ Zalapal jsem po dechu, že to snad nemyslí vážně. Naštvěně jsem mu bouchl peníze na stůl, což mě samozřejmě za dveřmi hned mrzelo. Po této zkušenosti už jsem žádnou pomoc nehledal, došlo mi, že každý si musí svůj život vzít do svých rukou sám a nečekat, že nějaký šarlatán mu dá recept na lásku..