Šetření peněz jsem neměla nikdy v krvi, už jako malá jsem neudržela korunu
Rodiče se mě a mého bratra se snažili vychovávat tak, abychom nebyli zbytečně rozhazovační. Zatímco bratr si pečlivě rovnal bankovky v knížkách, moje pokladnička byla věčně prázdná. „Tak tady máš Leni peníze na výlet, něco hezkého si kup,“ řekla mi maminka, když jsem měla jet na druhý den se třídou na exkurzi zámku. Samozřejmě jsem všechno utratila za hlouposti a doma všem hrdě ukazovala, co jsem přivezla za suvenýry. Když rodiče zjistili, že si pořád kupuju nějaké nesmysly, omezili mi kapesné. Já ovšem stejně namísto toho, abych si pár zbylých peněz ušetřila, tak jsem běžela do obchodu a koupila si třeba další Poggy, které jsem si schovala do skříně, aby mi je nikdo nenašel.
Nakupování věcí mi přinášely pocity štěstí
Po střední škole jsem si našla první práci a měla radost, co si za vydělené peníze koupím. Pracovala jsem jako operátorka u stroje v nepřetržitém provozu, a v té době jsem měla opravdu pěkné peníze. Z první výplaty mi moc nezbylo. Běžela jsem do nového skateshopu a koupila jsem si dvě nové jarní bundy, protože tu druhou barevnou jsem tam přece nemohla nechat jen tak. A tak to šlo každý měsíc.
Pokaždé jsem musela mít něco nového. Další boty, které jsem nepotřebovala, modrá kabelka co mi ležela s visačkou ve skříni, mikina ve které jsem ani nebyla. Následně jsem některé tyto věci za chvíli prodávala na aukru, abych si mohla koupit něco jiného, co jsem nutně potřebovala. Kabelky se na aukru vydražily dokonce za jednu korunu, protože na ně nikdo nepřihodil.
A tak jsem dál nakupovala věci, které se mi líbily a které mi pak ležely nevyužité ve skříni. „Leni, co blázníš, proč si pořád kupuješ nové věci?“ kroutila nechápavě máma hlavou a dodala: „Musíš přece něco i šetřit, peníze na účtě se hodí přece vždy.“ Mávla jsem ledabyle rukou a řekla: ,,Ale mami, peníze budou, my nebudem.“ Načež máma protočila oči v sloup. V té době jsem si myslela, že to mám ještě pod kontrolou.
Když jsem poznala Martina (33) na firemní akci, brzy jsme spolu začali chodit. Společné zájmy jako turistika a jízda na kole nás k sobě zaháčkovaly a brzo se nastěhoval k mým rodičům, u kterých jsme si v rodinném domě opravili horní patro. Společné náklady na bydlení byly taky finančně výhodné a o soukromí jsme nepřisli. S rodiči jsme měli pěkný vztah.
Nakupování na Temu prohloubila mou závislost
S nástupem Temu se moje závislost ale dost prohloubila. Už jsem nevymétala obchody, ale vše si nakupovala z pohodlí domova. Máme pro vás výhodnou nabídku příteli, Využijte nasbírané mince, Získejte kupóny. Maketing jim fungoval skvěle, aspoň já se na to chytla jak moucha do pavučiny. Klikala jsem na kolo štěstí a radovala se, že jsem si vytočila další slevu. Na tak výhodné akce a slevy jsem slyšela a v košíku jsem měla zboží za 50 000 korun. Krásné dekorace, levné oblečení, to vše jsem musela mít. Kurýr s balíčky k nám jezdil snad každý týden a já se rozplývala nad skvostnými věcmi za tak málo peněz.
Jenom si půjčím a vše bude vpořádku
Když jsem poprvé přešvihla nákup, už 1. dubna jsem měla na účtě nulu. Do výplaty zbývalo ještě 14 dní a já si vyřídila první rychlou půjčku. Podmínky jsem ani nečetla, zajímalo mě jen, že peníze budu mít do pěti minut na účtě. Půjčila jsem si 10 000 Kč. Užívala jsem si pocit, jak je dnešní doba skvělá a člověk může mit dnes vše, co si jen přeje. A tak jsem se nekontrolovala a pořád objednávala. Pro balíky jsem si začala chodit do Z-boxu a doma si je schovávala. Postupme času mi skrýše v ložnici už docházely, a tak jsem věci musela začít nosit na půdu. Martinovi jsem každý měsíc posílala půlku na splácení úvěru, což bylo 8 000 Kč, takže nikdo neměl tušení, že jsem začala mít problémy s penězi.
Když mi začaly chodit upomínky na úhradu půjčky, zpanikařila jsem. Potřebuju jenom další půjčku. Rychle jsem si vyřídila druhou a získanými penězi jsem splatila tu první, a tak začal kolotoč. Úroky neúprosně naskakovaly a já už měla nervy na pochodu.
Pravda bolí, je čas se léčit
Při pátečním večeru jsem se u vína s Martinem zhroutila. „Martine promiň, já už na to nemám,“ řekla jsem mu, jak kdybych byla ten největší chudák pod sluncem a šla s pravdou ven. Martin se strašně naštval, a hned šel za mými rodiči. Následoval pořádný kartáč: „To si nás tedy pěkně zklamala holčičko, co si si jako myslela?? Půjdeš se léčit, nebo budete muset odejít. Nepříjdeme kvůli tobě o střechu nad hlavou!“ A tak Martin za mě zaplatil 100 000 Kč dluh nebankovním společnostem a já skončila na dvouměsíčním léčení.
Bylo to těžké období. Musela jsem v sobě najít velkou sílu to zvládnout. Ale povedlo se, dnes už mě pěkné věci nechávají chladnou. Nakupuju s rozumem a Martinovi jsem splatila dluh. I přes prvotní zklamání se na mě nevykašlal a příští rok se budeme brát.