Herečka, zpěvačka, podnikatelka a především šansoniérka – tak dnes vystupuje Jana, žena, která prošla osobními i profesními zkouškami, aby znovu objevila samu sebe. V otevřeném rozhovoru prozrazuje, co pro ni znamená šanson, jak zvládla rozvod, mateřství i restart kariéry, proč se rozhodla založit vlastní divadlo, a jak ji nová láska inspirovala k tvorbě i k životní rovnováze. Společně s dcerou Annou Marií pak nahlíží do zákulisí vztahu matky a dcery ve světě showbyznysu.
Vaše jméno je spojováno s mnoha rolemi – herečka, zpěvačka, podnikatelka. Váš muž vás ale představuje především jako šansoniérku. Co pro vás osobně šanson znamená a v čem je jeho kouzlo, kterému jste propadla?
Jana: Šanson je pro mě možností vyjádření a je pro mě nejpřirozenějším způsobem vyjádření vlastního cítění a prožívání, a navíc možností přenést emoce. Vždycky mě nejvíc potěší, když za mnou lidi chodí a říkají, že je to nějak zasáhlo, měli husí kůži nebo měli slzy v očích. To je na šansonu to krásné.
Je to ten pocit zadostiučinění, jako když dobře odehrajete svoji roli a diváky to zasáhne nebo se s vaší postavou dokonce ztotožní. A to mě neskutečně nabíjí.
Po určité pauze, kdy jste se možná stáhla z největšího světla reflektorů, jste se vrátila s obrovskou energií. Jaké bylo období „sešla z očí, sešla z mysli“ a co bylo tím hlavním impulsem pro váš velkolepý návrat na profesionální scénu?
Jana: Když se člověk nemůže realizovat tak jak potřebuje nebo když ztrácí směr na cestě za svým snem, je to vždycky bolestivé. Pro někoho méně, pro někoho více. Pro mě to bylo hodně ubíjející. Měla jsem pocit jako když chodím v kruhu a stále se nemůžu posunout. Bylo v tom více faktorů, které to způsobily, ale to je téma spíše na 13. komnatu. Impulzem pro návrat byl nejspíš můj rozvod a nalezení sebe sama, najití ztracené sebedůvěry a také setkání s mým osudovým mužem.
Mateřství a restart kariéry
Mnoho našich čtenářek řeší dilema mezi kariérou a rodinou. Jak jste vy osobně prožívala období, kdy jste byla „máma na plný úvazek“, a jak náročné bylo po těžkém rozvodu znovu nastartovat kariéru a postavit se na vlastní nohy?
Jana: Neuměla jsem být takovou tou mámou co si děti klidně vezme s sebou do práce, tedy do šatny divadla nebo na natáčení nebo ho nechává celý den hlídat cizími lidmi. Asi to bylo také tím, že jsem měla holky docela v pozdním věku. Byla jsem hodně úzkostná a měla jsem pocit, že se musím o ně zvládnout perfektně postarat.
Dost mi ztěžovalo situaci také to, že jsme se odstěhovali za Prahu, kde nebylo vlakové spojení a autobus jezdil velmi zřídka. Takže jsem děti musela všude vozit autem. Do školky, do školy, na kroužky. Na několikahodinovou zajížďku do Prahy za kolegy nebo na večírky či premiéry nějak přestal zbývat čas a síla. A já jsem se postupně stávala spíše taxikářkou než umělkyní. Práce postupně ubývala a já jsem cítila doma čím dál méně podpory a s tím se propadalo hlouběji a hlouběji moje sebevědomí a víra v návrat. Navíc jsem cítila tlak z exmanželovy strany, který chtěl a plánoval návrat naší rodiny na Moravu, kde si plnil svůj sen a budoval si svou druhou kariéru. Oba pocházíme z Moravy.
Během posledních 10 let odjížděl ve středu nebo čtvrtek na Moravu a vracel se v neděli v poledne, zatímco já jsem se starala sama o děti a o chod domácnosti v našem domově. Místo happyendu přišel rozvod a já měla dvě možnosti, buď zůstat ležet na dně nebo se od něj odrazit a začít znovu. Ale člověk pozná, kolik má v sobě síly až ve chvíli, kdy je opravdu v úzkých. Kupodivu v období rozvodu jsem měla snad nejvíce energie. Ale měla jsem dvě nádherné holčičky a věděla jsem, že to musím zvládnout kvůli nim. Když se odpoutáte od toho, co k vám v životě už nepřísluší, začnou k vám přicházet nové věci. V době covidové pauzy jsem načítala audio knihy. Pak začaly chodit nabídky na natáčení, zkoušela jsem novou divadelní hru a opět začala koncertovat. Stala jsem se ambasadorkou nové aplikace vyslovuj.cz a dostala jsem nabídku učit na Mezinárodní konzervatoři. Znovu jsem našla lásku. Za to všechno jsem dnes vděčná.
Nespokojila jste se jen s návratem na jeviště, ale založila jste si vlastní divadlo a produkci. Co vás vedlo k tomuto odvážnému kroku? Byla to touha po absolutní tvůrčí svobodě?
Jana: Asi ano. Vlastně už mě nebavilo a unavovalo čekat takzvaně na telefon anebo běhat po konkurzech. Což je pro mnoho umělců jediný způsob, jak se dostat k práci. Je to vyčerpávající a já jsem se rozhodla, že druhou polovinu života strávím v tvůrčí pozitivní energii.
A tak jsme se společně s mým mužem rozhodli založit vlastní divadlo. Velkou nepřehlédnutelnou součástí v ní je hudební skladatel, autor divadelních her, herec a zpěvák Miroslav Antonín Maxant, se kterým spolupracujeme.
Od září se k nám přidají další kolegové (Petr H. Batěk, Anna Marie Fučíková, Anežka Šubrtová a možná také Daniel Rouz), při zkoušení nového nastudování hudební komedie ”Kurtizána aneb za vším hledej ženu.” Na to se moc těším.
Magazín se jmenuje Dokonalá žena. Váš muž vás tak sám nazývá. Co pro vás osobně znamená být „dokonalou ženou“? Je to o síle, nezávislosti, vzhledu, nebo spíše o schopnosti zvládat i nedokonalosti života?
Jana: Řekla bych, že je to ta druhá možnost: schopnost zvládat i nedokonalosti života.
Váš styl je často popisován jako extravagantní a odvážný. Je pro vás móda jen „oblečením“, nebo spíše formou uměleckého vyjádření a součástí vaší osobnosti?
Jana: Myslím, že můj extravangantní styl odešel spolu se studijními léty. Ale je pravda, že mám stále ráda, když můj outfit působí zajímavě a neotřele. Nezakládám si styl na módních značkách. Chci, aby mě oblečení doplňovalo, ne abych já byla utopená v nějakém návrhu od známé značky nebo v tom co je zrovna módní.
K vaší energii a vzhledu neodmyslitelně patří i zdravý životní styl. Máte nějaké osvědčené rituály, ať už v oblasti stravy, cvičení nebo psychické pohody, které vám pomáhají zůstat v kondici?
Jana: Jsem konstitučně spíše křehký typ, takže musím dbát na své zdraví a také musím cvičit. V průběhu času se mi osvědčilo jíst co nejvíce organických potravin. Takže se snažím jíst hlavně čerstvé ovoce a zeleninu, luštěniny a ryby. Dříve jsem dělala sportovní gymnastiku a tanec. Teď cvičím jógu a posiluji svaly, aby tělo drželo pohromadě a nebolelo. A hodně zpívám!! To je nesmírně ozdravné pro tělo i duši. Moje maminka, dokud mohla zpívat, byla úplně zdravá. Když jí začaly selhávat hlasivky, začalo jí chátrat i zdraví. V neposlední řadě, se snažím odpouštět a milovat.
Nedávno jste vstoupila do nové životní etapy i svatbou. Jak tato nová láska a stabilita ovlivnila vaši tvorbu a pohled na život?
Jana: Vždy jsem měla moto: “milovat a nechat žít”. Teď se cítím šťastná. Jsem milovaná a miluji. A to je ten největší životní motor. A největší změna? Začala jsem psát konečně veselé písničky. (smích)
Anno Marie, jaké to je jít ve stopách tak výrazné maminky? A paní Jano, jak vy prožíváte úspěchy své dcery? Jste spíše mentorkou, kritičkou, nebo především největší fanynkou?
Anna Marie: Je to skvělé. Myslím, že se od sebe vždy něco vzájemně učíme. Od malinka jsem mohla pozorovat, jak to v tomto uměleckém světě chodí a teď to konečně můžu zkusit na vlastní pěst.
Jana: Jsem největší fanynkou. Anička je dost velká osobnost.
Pro herectví má velký cit a pro zpěv také. A taky krásně tancuje.
Navíc je obdařena velice pěkným silným a nosným hlasem, který se hodí také na velká divadla. K přijímacím zkouškám na konzervatoř jsem ji připravovala sama. Ale dál už si šla svou vlastní cestou. Jsem tu pro ni. Když bude potřebovat radu, ráda jí ji předám.
Co nejdůležitějšího jste se od maminky pro svět showbyznysu naučila? A co byste naopak chtěla dělat úplně jinak, svou vlastní cestou?
Anna Marie: Máma mě vždy vedla k tomu abych o sobě nepochybovala, měla ostré lokty a nestyděla se. Ze začátku to bylo těžké, ale teď se tím snažím řídit co nejvíc můžu. Máma právě s tímto prý v mládí měla problém, takže to je asi zrovna to, co bych chtěla udělat jinak. Nebát se projevit a stát si za sebou.
Jaké to je sledovat dceru, jejíž hvězda stoupá vzhůru? Cítíte v tom jisté zadostiučinění a pokračování vašeho odkazu?
Jana: Myslím, že tohle těší někde ve skrytu duše každého rodiče, když jde jeho dítě v jeho šlépějích. Jsem na ni velice hrdá. Na svoji první velkou roli v seriálu “Taneční” udělala konkurz ve stejnou chvíli jako na konzervatoř. Oba konkurzy měly tři kola. A ona to ustála. Teď hraje v “Ulici„ a má úspěchy i v modelingu.
Nový začátek a nové CD
Váš muž naznačil, že jste si v životě prošla i velmi těžkým obdobím, které vás ovlivnilo na mnoho let (celoživotní trauma). Pokud je to téma, o kterém chcete mluvit, myslíte si, že překonání takové bolesti může člověka paradoxně posílit a dát jeho umění novou, netušenou hloubku?
Jana: Ano. Každé překonání strachu nebo úzkosti, které s sebou přináší velkou psychickou, ale často i fyzickou bolest, člověka nejen posílí, ale hlavně osvobozuje. Osvobození z překonání traumatu pak uvolňuje a posílí tvůrčí sílu.
Chystáte nové CD, máte vlastní divadlo a podporujete dceru. Jaké jsou vaše nejbližší profesní sny a plány? Na co se mohou vaši fanoušci těšit?
Jana: Přála bych si, aby se lidi naučili chodit za námi do divadla jako ke kamarádům, u kterých se vždycky dobře baví. Aby si ho lidi našli. Abych už konečně měla čas se také občas zavřít do studia a nahrát to nové album a dokončit všechny roztočené videoklipy k písničkám. Ale nejvíce si přeji, abychom byli jako rodina víc pohromadě a byli zdraví. Abychom se s mým mužem stále tak silně milovali a zestárli spolu. A fanoušci se můžou rozhodně těšit na nové nastudování hudební komedie “Kurtizána aneb za vším hledej ženu”, která bude mít premiéru 21.10. v divadle Františka Troníčka. Nebo zajít do kina na film “Letní škola 2001”, o kterém se teď hodně mluví v superlativech a já jsem si v něm měla možnost zahrát reportérku. A také na můj veliký Vánoční koncert, kde nebude chybět jako host i dcera Anička. A kdo ví, třeba překvapí í mladší Amálka.
Zdroj foto: Archiv Jana Vaculíková