Ten den lilo jako z konve a já už měla půl hodiny natáčet modelkám vlasy na obrovské natáčky, aby jejich účes „nabral na objemu“. Pitomej budík! Honem na taxíka! Mávla jsem na prvního, který se před barákem blížil
s rozsvíceným nápisem, ale jakýsi mladík o dva metry přede mnou byl rychlejší. Už jsem si chystala tichou nadávku, ale on otevřel zadní dveře a mávl na mě: „Nastupte si, třeba máme stejnou cestu.“ A měli jsme. Budu vystupovat jenom o pár set metrů dřív. Poděkovala jsem a konečně si toho kavalíra prohlédla.
Na hlavě měl melír, na tvářích strniště a jeho hnědé oči se mile usmívaly. Dali jsme konverzaci, z níž vyplynulo, že on je bílý plášť a já dělám v modelingu. Myslel si, že jsem modelka, ale ať. Stejně ho už nikdy neuvidím.
„Až si zlomím ruku, najdu si vás, pane doktore,“ vypadlo ze mě při otvírání dvířek. Vyklonil se za mnou: „A já si koupím kalendář s vaší fotkou,“ vycenil na mě zuby v šibalském úsměvu a taxík se rozjel. Škoda, byl to docela fešák. Ale takhle se lidi seznamují jen v romantických filmech, mávla jsem nad naší příhodou rukou.
Za týden jsem si zlomila nohu. Uklouzla jsem v koupelně, prudce dopadla na pravou nohu a už se nezvedla. Plazila jsem se k telefonu a bezvládnou končetinu táhla za sebou. Nepatřila mi. Byla cizí. Ale pekelně bolela.
Odvezli mě sanitkou do nejbližší nemocnice, píchli injekci proti bolesti a zasádrovali mi nohu od kotníku až ke stehnu. Jako v mátohách jsem se nechala posadit na vozík a vyvézt na chodbu. Když mě někdo překulil na lavičku v čekárně, zaostřila jsem zrak. A spatřila melír, strniště a hnědé usměvavé oči. „Jééé, pane doktore…“ vyjekla jsem jako malá. Pan doktor si rozpačitě odkašlal: „No, já ještě doktor nejsem, jsem tady na praxi,“ koktal a zrudl jako vlčí mák.
„To neva, já taky nejsem modelka, jen těm modelkám češu vlasy a maluju nový obličeje,“ rozesmála jsem se na celé kolo.
A bylo po trapasu.
„Víte, co? Počkejte tady chvilku, já si to zařídím a hodím vás domů, jo?“ Ožil „bílý plášť“ a já jeho nabídku vděčně přijala. Po svých bych se domů stejně neodbelhala.
Když mi přinesl berle a nasoukal mě do své fabky, oddechla jsem si. Konečně domů! A pak jsem kavalírského studenta 4. ročníku medicíny pozvala do své garsonky na kafe a dlouho jsme si povídali. Když za dvě hodiny odešel, aby se zase k večeru vrátil s nákupem, protože jsem měla poloprázdnou lednici, mrkla jsem spiklenecky na fotku svých rodičů. Tak, mami a tati, počkejte, až se vrátíte z Chorvatska, a já vám, dvěma realistům, kteří nevěří na náhody, tohle budu vyprávět. A červeným fixem jsem si na sádru namalovala malé srdíčko. Cesty lásky jsou opravdu nevyzpytatelné.