Simona Stašová je důkazem, že vitalita může být nejen otázkou genetiky, ale především disciplíny, vášně a neochvějné oddanosti řemeslu. Na jevišti srší silou připomínající rozjetý vlak. V soukromí je však přemýšlivá, vděčná, s láskou ke knihám a tichu.
Vrozený temperament a vycizelovaný rytmus práce
Existují lidé, jejichž životní rytmus je natolik silný, že ovlivňuje i ty, kteří se jich jen letmo dotknou. Simona Stašová k nim nepochybně patří. Její přístup k práci je příkladem funkčního spojení genetické výbavy, vědomé disciplíny a hlubokého respektu k profesi. Nejde pouze o energii, která na scéně připomíná erupci. Jde o strukturovanou připravenost, smysl pro rytmus, schopnost zaujmout nejen hlasem, ale i tichem.
„Těžko na cvičišti, lehko na bojišti,“ řekla pro Seznam Zprávy s úsměvem. Její metafora je více než přesná. Každé představení je bitevním polem emocí, přesnosti a improvizační pohotovosti.
Knihy jako osobní chrám a rajčata jako genetická metafora
Navzdory svému extravertnímu profesnímu projevu Stašová přiznává potřebu ústraní. V dny volna se noří do knih, které zásadně nepůjčuje. Literární svět je pro ni nejen formou meditace, ale také útočištěm, kde znovu nabírá sílu.
Zatímco matka Jiřina Bohdalová jí předala vytrvalost a jemně sarkastický humor, herečka s nadsázkou tvrdí, že po dědečkovi zdědila sklony k přehánění. „Pošle mě pro půl kila rajčat a já přinesu čtyři,“ říká s odzbrojující lehkostí. Tato schopnost nadsázky a sebereflexe je pro Stašovou stejně určující jako technika dechu.
Umění jako identita: Vyrůstat ve stínu i v jasu
Dětství u babičky, dospívání s matkou a nevlastním otcem Radkem Brzobohatým, herecká cesta mimo hlavní proud. To vše formovalo osobnost, která odmítla být pouze „dcerou Bohdalky“. Vědomě se vyhýbala očekávaným zkratkám a preferovala cestu trpělivého budování vlastní identity.
Rozhlas, dabing, divadlo – nikoli z nedostatku příležitostí, ale z touhy po autenticitě. Stašová je ztělesněním herečky, která nehledá rychlou slávu, nýbrž hlubokou rezonanci.
Pelíšky: Okamžik, kdy se ticho změnilo v potlesk
Filmový zlom přišel v roce 1999. Pelíšky. Role maminky Šebkové, ženy citlivé, pragmatické a trpělivé. Stašová do ní otiskla vše, co v sobě nashromáždila: lidskost, přesnost, i nevtíravý komický timing. Film, který působil jako “jednoduchý filmeček”, se proměnil v kulturní fenomén.
„To, že z něj bude legenda, nás ani ve snu nenapadlo,“ uvedla později.
Milostné křivky života a pokora k vlastním chybám
Zažila tři zásadní vztahy. Princ z Popelky, italský profesor, český herec. Každý vztah byl hluboký, intenzivní a formující. A přesto – nebo právě proto – dnes říká, že samota jí nevadí.
„Já jsem své muže umilovala k smrti,“ přiznává. Ne s výčitkou, nýbrž s odstupem ženy, která ví, že láska není o držení, ale o sdílení. Dnes ji možná nevidíme po boku žádného partnera, ale neznamená to, že nestojí o lásku. Spíš si ji hlídá jako své knihy.
Vitalita bez dogmat a styl bez kompromisu
Věkem se netají. Vrásky nepovažuje za vadu, ale za mapu prožitého. V módě kombinuje eleganci s temperamentem, ženskost s hravostí. Nenosí masku. Nosí sebe. A právě v tom tkví její síla. V pravdivosti, která je dnes vzácnější než kdykoli dřív.
Zdroj foto: Profimedia