Je konec srpna. Venku je třicet stupňů, doma vám hučí ventilátor a do obchodu jdete pro nanuk, protože při představě zapnuté trouby se vám dělá fyzicky nevolno. Jenže sotva projdete dveřmi, něco nehraje. U vchodu stojí dýně. Vedle ní svíčky. Někde se nenápadně objevila skořice, béžová deka a dekorace s listím. Člověk se rozhlédne a má chuť zkontrolovat kalendář. Ne, nezaspala jste dva měsíce. Pořád je srpen. Jen obchod už se rozhodl, že vaše léto skončilo. A my říkáme: Ani náhodou.
Ještě máme sandály. Ještě máme šaty, které jsme letos oblékly jen jednou a rozhodně jsme za ně nedaly ty peníze proto, aby v druhé půlce srpna putovaly do zadní části skříně. Ještě chceme sedět večer venku, dát si zmrzlinu, grilovat a mít pocit, že když je v devět večer pořád příjemně, není žádný rozumný důvod chodit domů.
A hlavně ještě odmítáme pít cokoli, co má v názvu slovo „pumpkin“.
Na svíčky s vůní skořice bude času dost. Teď nám laskavě vraťte meloun.
Protože tenhle každoroční přechod mezi létem a podzimem začíná být podezřele rychlý. Ještě před pár týdny jsme v tom samém obchodě hledaly opalovací krém SPF 50 a nafukovacího plameňáka a teď nám někdo mezi regály nenápadně podsouvá šišky, umělé listí a hrneček, ze kterého bychom podle všeho měly pít horké kakao zabalené do deky.
Ve třiceti stupních.
Děkujeme.
Možná později.
A nejsou to jen obchody. Stačí otevřít sociální sítě a člověk začne mít pocit, že existuje nějaká tajná dohoda, o které mu nikdo neřekl.
První žena už vytáhla svetr. Druhá zapálila svíčku. Třetí vyfotila hrnek čaje, knížku a deku a připsala něco o tom, že „podzim už je ve vzduchu“.
Kde přesně?
Protože u nás je ve vzduchu momentálně hlavně komár a třicet jedna stupňů.
A pak se objeví ona. Žena, která pronese: „Já už se tak těším na podzim.“
Prosím? Samozřejmě, každá máme právo na svůj názor. Jsme dospělé ženy a dokážeme respektovat odlišnosti. Ale některá přátelství jsou prostě vystavena těžkým zkouškám.
Protože my jsme ještě nedokončily léto.
Máme ve skříni minimálně dvoje šaty, které čekají na svou chvíli. Jedny jsme koupily v květnu s představou, jak v nich budeme chodit na letní večeře, výlety a romantické večery. Byly jsme v nich jednou. V Lidlu.
A to se nepočítá.
Takže rozhodně nehodláme poslední srpnový den slavnostně prohlásit letní sezonu za ukončenou jen proto, že se v regálu objevila první dekorativní dýně.
Navíc buďme upřímné. Konec srpna je vlastně jedna z nejlepších částí léta.
Přes den je pořád krásně, ale večer už člověk dokáže existovat bez pocitu, že se pomalu rozpouští. Můžete sedět venku a poprvé po několika týdnech vám po zádech nestéká něco, o čem raději nechcete přemýšlet.
Dokonce si večer můžete vzít lehkou mikinu.
A právě tady se stává něco zvláštního.
Jakmile si žena v srpnu vezme večer mikinu, někdo okamžitě pronese:
„No jo, už je cítit podzim.“
Není.
Je jen dvacet stupňů a my jsme po dvou měsících konečně přestaly být zpocené.
Nedělejme z toho roční období.
Stejně tak není žádný zákon, podle kterého zmrzlina přestává být prvního září společensky přijatelná. Prosecco na terase nemá datum spotřeby poslední srpnový den a gril se po začátku školního roku automaticky nezamkne.
A vůbec – kdo rozhodl, že začátek školy znamená konec léta?
To se jen rodiče po dvou měsících znovu dozvědí, že existuje pondělí, úterý a středa a že dítě nemůže chodit spát ve chvíli, kdy samo uzná za vhodné.
Příroda o třídních schůzkách nic neví.
A možná máme jen zvláštní potřebu být pořád o krok napřed.
Když je zima, těšíme se na jaro. V dubnu už vyhlížíme léto. V srpnu začneme mluvit o podzimu a někdy v říjnu se v obchodech objeví první čokoládový Mikuláš, aby nám náhodou nepřišlo, že máme na něco dost času.
Pořád čekáme na další období.
Na další dovolenou. Na další víkend. Na to, až nebude takové vedro. A potom zase na to, až přestane být zima.
Přitom možná právě sedíme uprostřed něčeho, na co jsme se ještě před pár měsíci těšily.
Pamatujete na únor?
Na to ráno, kdy byla tma, zima, auto zamrzlé a vy jste si při oblékání třetí vrstvy říkala:
„Já bych dala cokoli za léto.“
Tak prosím.
Tady ho máte.
Ještě pořád.
Tak ho neposílejme pryč jen proto, že někdo vystavil dýni.
A hlavně nám ještě neberte naše letní já.
Tu ženu, která ráno obuje sandály za tři sekundy, vezme šaty, sluneční brýle a je připravená. Žádné punčochy, žádné tři vrstvy, žádné desetiminutové rozhodování, jestli je venku na bundu, nebo ještě ne.
Tu ženu, která si večer sedne venku se skleničkou a vůbec neřeší, že už je půl desáté.
Tu, která se může v devět večer rozhodnout, že se ještě půjde projít, protože venku je krásně.
Za chvíli přijde období kabátů, punčoch, mokrých nohavic, věčného hledání deštníku a ranní otázky: Je tohle ještě počasí na tenisky, nebo toho budu za dvě hodiny litovat?
Na to všechno bude času dost.
Podzim přijde.
Nebojte se.
Jednoho rána otevřeme okno a bude tam. Bez marketingové kampaně, bez dekorativní dýně u pokladny a bez ženy na Instagramu, která nám to musí oznámit.
Začnou studená rána. Vytáhneme uzavřené boty. První den si s nadšením oblékneme svetr a budeme mít pocit, jak je to útulné a nádherné.
Za pár týdnů budeme stát ráno ve tmě u okna a říkat:
„To už je zase tma?“
A potom si vzpomeneme na ten srpnový večer, kdy bylo v půl deváté teplo, seděly jsme venku a někdo vedle nás řekl:
„Já už se těším na podzim.“
A možná budeme mít chuť mu zpětně něco říct. Takže nikam nespěchejme.
Nemusíme v srpnu vytahovat svetry jen proto, že módní řetězce už rozhodly, že je říjen. Nemusíme zapalovat skořicovou svíčku, když můžeme otevřít okno a pořád cítit skutečný letní večer. Nemusíme uklízet sandály, schovávat šaty ani se loučit se zmrzlinou.
Ještě je léto.
Možná už trochu unavené. Večer přijde dřív, rána jsou příjemnější a občas už si přes ramena něco přehodíme.
Ale pořád je tady.
Tak ho nechme ještě chvíli být.
Sedněme si večer ven. Otevřeme si něco dobrého. Vezměme si ty šaty, které celé léto čekaly na „nějakou příležitost“, a klidně si dejme zmrzlinu místo večeře, protože dospělost má mít alespoň nějaké výhody.
Podzime, máme tě rády. Opravdu.
Těšíme se na svetry, svíčky, deky i večery, kdy nebudeme muset před spaním lovit komára velikosti menšího vrtulníku.
Ale počkej laskavě za dveřmi.
Ještě jsme nedopily léto. 🍹
Zdroj: Autorský text
Foto: Flickr