Dovolená za všechny prachy

Po roce manželství jsme se vydali na první společnou dovolenou k Jadranu do Chorvatska. Náš apartmán měl stát pouhých padesát metrů od pláže, a bylo to tak, skutečnost nás ani trochu nezklamala – apartmán ležel padesát metrů od pláže, ale ta pláž byla plná naháčů! Takž

Po roce manželství jsme se vydali na první společnou dovolenou k Jadranu do Chorvatska. Náš apartmán měl stát pouhých padesát metrů od pláže, a bylo to tak, skutečnost nás ani trochu nezklamala – apartmán ležel padesát metrů od pláže, ale ta pláž byla plná naháčů! Takže plán na první den byl jasný – podniknout výpravu po pobřeží a najít místo, kde bychom o nikoho nahého nezakopávali. Nudisti zkrátka nejsme.

Vydali jsme se na cestu a asi po dvaceti minutách jsme narazili na maličkou a jako zázrakem prázdnou pláž, částečně ukrytou mezi skalami – a nebylo co řešit. Zabrali jsme ji jako piráti cizí území, vzali se za ruce a nedočkavě se rozeběhli k moři.

„Sakra!“ Zařval manžel jako první. Než jsem se stačila zeptat, co se děje, zařvala jsem taky. Do chodidel se nám zapíchly desítky jehel, a než jsme vypajdali z vody, ještě nějaké přibyly. Dno bylo pokryté mořskými ježky, které mezi kameny nebylo vidět, a my měli jejich bodliny zapíchané v chodidlech. Kdo to zažil, ví svoje.

Bodlin, které šlo vytáhnout prsty, jsme se zbavili na pláži a silou vůle se dobelhali k apartmánu. A zatímco padesát metrů od nás dováděly desítky šťastných lidí, kterým nevadilo, že o sebe zakopávají, my si vzájemně do noci tahali pinzetami bodliny z nohou a dezinfikovali jsme je i sebe pravou chorvatskou rakijí.

Ty bolestivé medicínské zákroky nám zabraly tři dny. Čtvrtý den jsme poskytovali chodidlům rekonvalescenci na verandě pod slunečníkem a záviděli jsme koupajícím, že můžou chodit a plavat. Pátý den jsme na hojících se chodidlech dopajdali ke břehu, s nevýslovným blahem svěřili těla mořským vlnám a jako malé děti se těšili na šestý den.

Šestý den se ochladilo, rozpršelo a lilo dva dny. V polovině osmého dne pršet přestalo a večer se objevily hvězdy. Byli jsme zase šťastní.

Devátého dne jsme se probudili do slunce, ale pláž byla až na několik zevlujících jedinců prázdná. Zato moře přetékalo odpornými medúzami, které se líně převalovaly ve vlnách, a vypadalo to, že se nám vysmívají. Jak nás informoval jeden ze zevlujících, byly to medúzy žahavé…

„Tak, já končím, jedeme domů,“ jako slabší povaha jsem vybuchla a dožadovala se okamžitého odjezdu. „Ale miláčku, prosím tě, vydrž, uvidíš, že si to ještě užijeme,“ zadržel mě se stoickým klidem muž. Málem jsme se pohádali, ale nakonec jsem se nechala umluvit, i když jsem měla náladu pod psa.

Nicméně manžel to vzal do ruky: koupil nekřesťansky drahý výlet lodí kolem ostrova, který jsme si docela užili, a dalšího rána medúzy opravdu odpluly do jiných vod. Zbývaly nám sice už jen tři dny, ale stály za to. Dohnali jsme všechno, co nám osud tak hanebně upřel. A byly to zatím nejkrásnější dny v mém krátkém manželství. Tři dny rajských líbánek za třpytu slunce, zpěvu cikád a slané vůně moře.

(eh)
Foto: www.pixmac.cz