Tak dobrá. Už mi není dvacet let, dvacet pět a ani třicet. Na dveře klepe čtyřicítka a ani trochu to nevypadá, že by se od nich hodlala odlepit a měla se k odchodu. Ale já se nedám.
Je tomu už pár roků zpět, co jsem byla lvicí salonů. V doprovodu krásných kamarádek jsme o pátečních večerech dokazovaly osazenstvu nejednoho podniku, kdo je hvězdou tanečního parketu. A také, kdo je pánem přítomných pánů. Období ověnčené flirtem a mladickou nerozvážností.
Ve třiceti letech jsem se pak zděšená přistihla, že už nějaký ten pátek holduju poněkud odlišné zábavě. A dodnes (35 let) tomu není jinak. S nepředstíranou radostí znavena usedám v gauč s hrnkem zázvorového čaje u přírodopisného dokumentu na ČT 2. Letos v prosinci mne z příjemné letargie vytrhla kolegyně z práce. Vyráží s kámoškou na víkend na hory a odpadla jim třetí ženština do počtu. Vnitřně jsem rezistovala. Je mi pětatřicet a holkám o deset let míň. Představa vyzobané slunečnice mezi dvěma mladicemi se mi moc nelíbila. Co tam budu proboha dělat? Poslouchat, jak mám pěkné dcery? Takovou popravu ega nemám zapotřebí.
Nakonec jsem se nechala zlomit úžasnou fotodokumentací dané lokality, kde zrovna čerstvě nasněžilo. Vize víkendu stráveného na běloskvoucích svazích zvítězila. A tak jsem v pátek odpoledne projednou pohřbila čajový dýchánek u televize, sbalila lyžařskou výbavu a vyrazila s Martinou a Terkou v ústrety horskému relaxu.
Ubytování v malém penzionu pod svahem na třílůžkovém pokoji bylo trochu stísněné, ale útulné. Po drobné vizuální úpravě jsme vyrazily na večeři do přilehlé restaurace. A vzhledem k tomu, že jsme tu byly vyjma servírky jediný ženský element, přítomní pánové na nás mohli oči nechat. A nejen pánové. Skupinka hochů ve věku mých kolegyň byla očividně orientována naším směrem a bylo jen otázkou času, kdy dojde ke sbližování. Sebe jsem původně z téhle flirtozní hry vyřadila. Jak ale plynul čas, počalo se mi ve společnosti dobrého vína a obdivných pohledů líbit čím dál víc. Všimla jsem si totiž, že jeden z trojice kolouchů háže vilné oko mým směrem. Holky byly ve svém živlu a jaly se s místním mužstvem flirtovat s maximální intenzitou.
Rozjela se fér hra tři na tři. S alkoholem už to tak fér nebylo. Tři skleničky na jednoho a počet nekontrolovaně rostl. Podobně jako mé sebevědomí. Co se týče důstojnosti, ta se ale odporoučela velmi záhy. Mizerná artikulace, plovoucí nepřítomné oči neznámo kam. V jednu ráno jsme se nevímjak v doprovodu mlaďochů ocitli na přilehlé diskotéce ve víru vilných tanců, které v mém podání působily velice tristním dojmem. Měla jsem popito víc, než bylo zdrávo a z celé šestice prokazatelně nejmenší výdrž. Aby taky ne, měli deset let náskok. A tak i přes eminentní zájem přítomného koloucha (před očima se mi rozmazával), který mi špital cosi o společně strávené noci na pokoji, jsem se rozhodla prostě vypadnout. Můj vniřní barometr soudnosti naštěstí naznal, že už mám prostě dost.
Odpotácela jsem se tragikomickou chůzí stylem „odezdi-kezdi“ do 500 metrů vzdáleného penzionu, kde jsem strávila drahnou dobu snahou trefit se klíčem do zámku. Po dlouhých minutách se konečně zadařilo a já tak, jak jsem přišla, padla mrtvolně do postele. Dodnes jsem pyšná na to, že jsem si stihla sundat alespoň boty. V hlavě mi ještě těsně před upadnutím do komatu zabzučela spokojená myšlenka, že co se týká vizuálu to se mnou nebude až tak hrozné.
Hluboký spánek. Zdá se mi, že slyším hlasy mladých mužů, kteří pějí ódy na moji krásu. Slyším kroky jejich vysportovaných nohou, jak se chtějí ke mně dostat a strávit alespoň pár chvil v mojí přitomnosti. Slyším, jak se shlukují a špitají si, vidím jejich tváře, které se nade mnou sklání, aby se mohli alespoň chvíli nabažit pohledem. Chvílemi se smějí, pokřikují, ženský hlas je kárá, ať jsou zticha. Ty můžeš spát tady a ty tady na zemi a ty na téhle posteli se mnou. Slyším huronský řehot a dupání. Probouzím se a otvírám oči. Svítá, já ležím v pokoji na horském penzionu a nad hlavou se mi sklání ožralé obličeje tří rozřehtaných kolouchů z diskotéky. Nevěřím vlastním očím. Tři podroušení hoši s růžovýma ušima králíka playboye na hlavách se motají u mé postele. „Tyvole ta chrápe jak starej chlap. A podívej se na ten rozmazanej xicht.“ „No ta má dost…“
Martina s Terezou si v šest hodin ráno v destruktivním lihovém opojení přitáhly na pokoj pánskou společnost, která nevybíravým způsobem komentovala mou tragikomickou vizáž. Pětatřicátnice ve mně se v ten ráz probrala do reality. „Okamžitě všichni vypadněteeeeeeee!“ V doprovodu těch nejpikantnějších nadávek jsem trojici playboyů vypoklonkovala z pokoje. Když si na to zpětně vzpomenu, myslím, že jsem nikdy v životě neztropila podobnou scénu. Až jsem se sama sebe lekla. Uražená energie druhého dne ze strany děvčat byla tak silná, že jsem to po tomhle zážitku lyže nelyže prostě zabalila. Rozloučila jsem se ve vší počestnosti stárnoucí dámy a odfrčela prvním v autobusem v ústrety záchranné Prahy. Doma jsem si úlevně oddychla. Čekal na mě můj oblíbený hrníček, bylinkový čaj a televize, kde zrovna ten večer běžel dokument o rozmnožování tučňáků. V tu chvíli mi bylo jasné, že je na místě klepající čtyřicítce prostě přiznat, že jsem doma a pokorně čekám, kdy jí budu moct pustit definitivně dovnitř.
Pokus o návrat do mladických let se zjevně nepovedl. Nevadí. Pořád jsou mnohonásobně horší věci, než noční čumenda několika neškodných zajíců v podroušeném stavu. Například pánové z aktuální epizody Chlapidária na Stream.cz. https://www.stream.cz/chlapidarium/10008695-nejhorsi-typy-muzu-kterym-je-lepsi-se-vyhnout