Psycholožka radí, jak na pozitivní motivaci dětí

Motivovat kohokoliv je malá věda a u dětí to platí dvojnásob. Dřívější metoda cukru a biče už dávno nefunguje a opatrně musíme nakládat i s pochvalami a odměnami. Tyto vnější motivace pozbývají účinku, pokud je aplikujeme příliš často. Jaký přístup tedy zvolit, aby naše dítě vykonávalo své povinnosti s úsměvem?

Motivace bývá definována jako vůle a ochota něco vykonat. Jako nejlepší přístup se tedy jeví podnícení nadšení a zvědavosti, pak děti rády udělají i to, do čeho se jim za normálních okolností nechce. „Rozdíl mezi dospělými
a dětmi je ten, že děti se učí více nápodobou a hrou. Úkol nás rodičů je ukázat dětem, že i z na první pohled neatraktivních úkolů se může stát zábavná hra,“ říká psycholožka a koučka Kamila Velková. Nechte je stát se průzkumníky, kteří se učí hrou. Podpořte jejich zvědavost a narazí-li na problém, ukažte jim, že se jedná o výzvu, kterou lze překonat, buďte jim průvodci.

Všeho s mírou

Odměny a pochvaly určitě nezatracujme, ale vyplatí se to s nimi nepřehánět. Děti si totiž velmi snadno zvyknou a budou se snažit jen při vidině nějaké odměny. Chválit je dobré už za samotný proces, ne pouze za výsledek. Chválíte-li děti za snahu a pomáháte jim pochopit, že vítězství není vše a že se mohou stále zlepšovat, jejich motivace bude větší. Děti chválené pouze za dobrý výsledek mohou někdy sklouznout i k životu ve strachu, co bude, když neuspějí. Na druhou stranu, i v tomto případě si dejte pozor na překročení určité hranice, aby si dítě po celý život s sebou neneslo potřebu neustálého uznání. Stále častěji doporučovanou cestou je oceňování. Zkuste zaměnit: „Ty jsi ale šikovná, ten obrázek se ti moc povedl“ za „Ten obrázek se mi moc líbí. Naučíš mě také takovou kytičku?“

Když dítěte říkáte, že je dobré: ·         můžete u něho vyvolat strach ze selhání, který způsobí, že se začne obtížným situacím vyhýbat ·         nabude dojmu, že nemusí vyvíjet veliké úsilí, aby uspělo ·         když následně nedosáhne výsledku, usídlí se v něm pocit beznaděje „Tvrdit dětem, že jejich výhodou je, že jsou dobré nebo talentované, není pro jejich duševní vývoj prospěšné, protože pak mají tendenci vyhýbat se obtížným situacím, málo trénovat, a když začne jít do tuhého, ztrácejí rychle motivaci. Naproti tomu pochvala za vynaložené úsilí lidi povzbuzuje k překonávání svých hranic, k větší píli a výdrži při překonávání překážek,“ říká Velková.

V roce 1998 Carol Dwecková a Claudia Muellerová rozdělily 400 dětí na dvě skupiny. Jedni byly za svou činnost chváleny a druzí ne. Děti, kterým bylo řečeno, že jsou dobré a talentované, měly tendenci vyhýbat se složitým úkolům a raději sázely na jistotu. Chválené děti si řešení složitých úloh neužívaly – neměly tendenci trénovat navíc a celkově měly horší výsledky než děti nechválené. Proč?

Učení hrou

Dětem dělávají potíže například počty, není tedy špatné jim učení trochu ozvláštnit, aby si vše uměly lépe představit. Vezměte si jako pomůcku Haribo bonbony a dávejte dítěti různé početní příklady, kdy místo číslovek, nebo spolu s nimi použije právě daný počet bonbonů. Čísla mohou někdy na dítě působit poněkud abstraktně, ale když při výpočtech použije něco konkrétního jako třeba bonbony, bude se mu sčítání, odčítání a násobilka hned lépe učit. 

Vnitřní motivace je nejlepší

Třeba takovému obyčejnému úklidu pokoje se děti lépe naučí, pokud vydržíte a nebudete mu za úklid slibovat odměnu a už vůbec mu ho uklízet. Dítě si dříve či později přijde na to, že chce-li najít svou oblíbenou hračku, musí si nejprve uklidit. Vnitřní motivace je ta nejúčinnější. Ve chvíli, kdy dítě pochopí hodnotu a význam toho, co se po něm chce, přijme to jako součást svého života. Ať už dělá nějaký sport nebo zpívá, jsou zásadní tréninky. Nenuťte dítě, že musí 2x týdně trénovat, spíš mu vysvětlete, proč je to důležité. Samozřejmě, základem je, aby dítě danou činnost chtělo vykonávat a nejednalo se pouze o nenaplněnou touhu rodičů.

Kyberprostor ničí vztahy

V dnešní době se velká většina věcí odehrává v digitální sféře, což má jistě své výhody, ale osobní kontakt nic nenahradí. „V anonymním kyberprostoru, kde jsou jak parťáci i soupeři virtuální, se chováme po svém. Roztahujeme se někde, kde nás vůbec nikdo a nic kromě techniky neomezuje, a když hraju, tak výhradně za sebe. Být v přirozeném kolektivu, někdo by nás upozornil, abychom se přizpůsobil ostatním a respektovali je. Umět využít výhod, které nám technologie poskytují, je bezesporu důležité. Ale výzvou potom zůstává najít, kde se nachází ta pomyslná hranice, kdy už nám technologie škodí. Ono navazování vztahů pouze online je vlastně
o hodně jednodušší. Když vás někdo naštve, prostě ho „vypnete“. Jenže důsledky už se začínají projevovat nejen v oblasti psychosociální, ale také v biologické – když tělo nepřichází do intimního kontaktu s dalším člověkem, vyhodnotí, že reprodukční orgány nepotřebuje a ty potom přestávají fungovat,“ uzavírá psycholožka Velková.