Každý se se smrtí svého zvířecího miláčka vyrovnává po svém. Někdo truchlí déle, jiný zase bere smrt jako součást života a věří, že už se náš mazlíček má lépe. Můj manžel byl však extrémní případ.
Vždy jsme byli s manželem velcí milovníci zvířat. Doma jsme měli odjakživa několik koček. S příchodem dětí se náše rodina postupně rozrostla taky o andulky, křečky a morčata. Děti byly vedeny k tomu, že mazlíček je nejen radost, ale především taky starost, a je důležité se o něho s láskou pečovat.
Nadšení jak už to u některých dětí bývá, včetně těch našich, bylo jen dočasné, a tak příchodem puberty jim morčata Bája a Wendy začala být spíše na obtíž a začátkem léta putovaly na prázdniny za babičkou, kde se jich moje maminka ujala.
Pejska jsem prvně nechtěla, pak se stal pro nás vším
Když naše dvě děti Honza (24) a Iveta (27) vyrostly a odešli z domu, bylo nám s manželem Lukášem (57) smutno. „Podívej, ten je krásný,“ říká mi jednoho dne můj manžel a nadšeně mi ukazuje v telefonu fotku malého štěnátka. „Je to čivava, co kdybychom si ho pořídili?“ naléhal manžel. Abych řekla pravdu neměla jsem na pejska moc myšlenky, v 56 letech jsem chtěla už mít svůj klid a ne se starat o štěňátko. Ale neuběhlo ani čtrnáct dní a domů jsme si vezli malou chlupatou kuličku, kterou jsme si všichni zamilovali.
Dali jsme mu jméno Beník a stal se našim miláčkem. Byl jako naše další dítě, nezdil s námi na výlety, spal s námi v posteli, na narozeniny i vánoce vždy dostal dáreček. Na nás s manželem byl hodně fixovaný, když přijely na návštěvu děti, už takovou radost neměl. Ačkoliv nikomu nikdy neublížil, dceru se synem v oblibě moc neměl a cizí lidi už vůbec ne. Po zahradě lítal kolem plotu jako blázen a když přišla k nám nějaká návštěva, tak se málem uštěkal k smrti. Přesto jsme ho měli moc rádi.
Po jeho smrti se manžel uzavřel do sebe
Bohužel před dvěma měsíci přišla velká rána. Manžel šel na procházku jako obvykle a na vedlejší ulici kousek od domu ho tradičně pustil z vodítka, aby se proběhl, když v tom po chvilce se vynořilo auto, co jelo rychlou rychlostí a řidič nestačil na pejska včas zareagovat, Beníka srazil a už mu nebylo pomoci.
Zhroutil se nám svět. Pět let lásky a oddaného mazlíčka byl pryč. Bylo nám to strašně líto a manžela zasypaly výčitky. „Je to moje, chyba, kdybych ho z toho vodítka nepouštěl,“ opakoval stále dokola. Věřila jsem, že to chce čas a třeba za týden, už to bude zase o trochu lepší. Ale nebylo. Manžel upadl do splínu, nemluvil, moc nejedl, v práci šel dokonce na nemocenskou, dělá automechanika v jedné firmě.
Když už tento stav trval dalších čtrnáct dní už jsem to nevydržela. „Lukáši, takhle to dál nejde, musíš se sebou něco dělat, navštívíme nějakého psychologa,“ navrhla jsem mu. Manžel na mě vytřeštil oči: „Já nejsem blázen! Chci být sám!“ a naštvaně se zavřel v pokoji.
Pořízením nové hračky dostal jeho život zase smysl
Za další týden, byl jak vyměněný. Když jsem přišla z práce, seděl na gauči, vedle sebe měl nějakého psa a něco mu vesele vykládá. Hned jsem přišla blíž a vidím, že se baví s hračkou, co jenom vypadá jako živý pejsek. „To je, co! A dívej co všechno umí!“ nadšeně položil pejska na zem a na vodítku zmáčknul tlačítko a pejsek začal chodit a štěkat. „To ale není všechno!“ řekl mi nadšeně, jak když hračku testuje pětileté dítě. Zmáčknul tlačítko dozadu, a pejsek začal tančit a zpívat. Lukášovi nadšením svítily oči a popěvoval mu do toho písničku a tleskal rukama.
Omyl mě pot, byla jsem sice ráda, že už je manželovi líp, zároveň mě vyděsila obava, že musel přijít snad o rozum. „Jmenuje se Ben a bude to náš nový kamarád,“ dodal a přivinul si hračku líbezně k sobě. „No jak myslíš, hlavně, že už je ti líp,“ usmála jsem se na něho, ale uvnitř jsem začala mít zvláštní pocit, který nevěstil nic dobrého a moc jsem se nepletla.
Manžel sice začal chodit zpátky do práce, ale po příchodu domů se upnul jenom na svou novou hračku, které si všímá víc než mě. Dokonce mu sype granule do misky, chystá mu vodu, občas kolem mě prosviští hozený piškot pro Bena…Kdyby to zůstalo za dveřmi našeho domu, řekla bych si, že to je snad jen nějaká dočasná situace, ale on s ním chodí i ven na procházky a příjde mu to normální.
Sousedé se potutulně usmívají, ale já vím moc dobře, jak na ně můj manžel působí. Stojí u co druhého domu a ukazuje jim, co všechno Ben umí a když pustí funkci tance, ještě mu tam tleská do rytmu a vykopává nohy jak při kankánu. Hanba mě fackuje. Šedesátiletý chlap s hračkou na vodítku se chová jako blázen.
Nevím, kdy tohle všechno skončí, manžel nechce vyhledat odbornou pomoc. Děti mi radí, že mám tomu dát jen čas, že to může být jen jeho nějaká terapie. Tak doufám, že se nemýlí a brzo se mi vrátí můj starý dobrý Lukáš.
Zdroj foto: Pixabay