Lovecká sezóna
V poslední epizodě Chlapidária na Streamu jsem se opět pustila do rychlé rozborky typů mužů, od kterých by bylo záhodno se držet dál. Od nemalého množství diskutérů jsem dostala céres, jaký (internetový svět pod mým videem) neviděl.
Zhrzená feministka, která v rámci vlastní nespokojenosti vede nenávistné tažení proti opačnému pohlaví.
Tak by se daly stručně shrnout reakce na moji osobu. A možná je na tom něco pravdy, přece jen mi pánové v předchozích letech zavařili historek, ze kterých by byl léta živ nejeden vypravěč. Na druhou stranu, asi by se slušelo upřesnit, že co si člověk nezavaří sám, to nemá.
Za život už jsem potkala ledascos. Více či méně použitelného. Mezi méně použitelné patřil například třicetiletý maminčin mazánek, lidská verze brouka Pytlíka nebo hoch tichý tak,
až by se dal krájet. Třetí zkušenost byla velkým ponaučením, přesněji: mlčenlivost neznamená přemýšlivost, jak jsem se naivně domnívala. Někteří lidé zkrátka pouze tupě zírají „doblba.“
Ale abych nevypadala jako ukázkový misantrop, nutno poznamenat, že i já jsem svého času bývala pozitivisticky smýšlející sluníčkovou dívkou. Tedy, alespoň na oko. To mi bylo asi třináct a nárok na prvního chlapce byl následující: aby byl. Můj první chlapec mě následně držel za ruku a pozval mě na zmrzlinu. Víc jsem neočekávala a víc se také nedělo. Rozešla jsem se s ním poté, co mé dívčí ego neustálo trapnou nehodu, při které byl svědkem mého uklouznutí na psím exkrementu. Rande jako do čítanky..
Chlapec číslo dva byl o deset let starší, měl problém se závislostmi všeho druhu a maniodepresivní psychózu. Žádný z těchto strašlivých aspektů jsem nevnímala do chvíle, než se téměř definitivně a dosti okatě zbláznil.
Další hoch v řadě byl vlažného intelektu, ale o to žhavějších proporcí, což mě udrželo při jeho mužném boku celý dlouhý rok.
V období touhy po mentálních kvalitách jsem dva roky dokázala setrvávat po boku násilnického poloschizofrenika.
Následné a z logiky duševní posloupnosti předvídatelné hledání hodného kluka bylo jakýmsi prozřením osmadvacátého roku věku. Třicet měsíců relativně funkčního fungování rozsekl nakonec šestiletý věkový rozdíl. Role obstarožní tetky mi přece jen zdála se příslušet až o nějakou tu dekádu později.
Do chvíle, než mi právoplatně odbila kristova leta, jsem pak stihla otestovat zepár hříšně bohatých
a také hříšně zadaných výtečníků střídavě s hříšně zchudlými a za zády podobně zadanými hochštaplery. Skvadra to byla skutečně nezáviděníhodná.
Sečteno podtrženo mi rukama prošla pestrá plejáda lidských, přesněji chlapských existencí, které paralelně s nárůstem mých leckdy prapodivných nároků nenávratně zapisovaly do mého mozku informace potřebné k vytvoření schopnosti správného vyhodnocování. Uff, to je konstrukt….:) K té jsem se s vypětím všech sil vypracovala a musím říct, že s nadcházející šestatřicítkou už se za nos tahat nenechám. Maximálně sama sebou.
I když..nikdy neříkej nikdy…Nároky v patnácti by vydaly na stručný letáček maličkého formátu. O nárocích v pětatřiceti bych mohla vydat středně tlustou knihu a rozdávat ji preventivně při seznamování. To bych pak ale navěky zůstala sama. Jen ať se pánové učí za běhu. Těch překvapení, co jim v rámci lehké složitosti chystám je nemálo. Ani bych se nedivila, kdyby se za pár let na pultech objevil titul: Nejhorší typy partnerek
a já bych byla součástí. To je ale na druhou stranu příliš egocentrická myšlenka.
A více také v novém díle CHLAPIDÁRIA zde: https://www.stream.cz/porady/chlapidarium