Patricie (26 let) je velkou milovnicí zvířat. Proto již třetím rokem podpořila vybrané psí útulky a společně se svými kolegy nafotila nástěnný kalendář s názvem Psí život. Vybrané peníze tak poputují právě pejskům z konkrétních útulků. Miluje však i koně, které ostatně často ráda osedlá a jede si provětrat hlavu. Sama si tento relax nemůže vynachválit. Odpočine si však i jízdou na kole, na kolečkových bruslích, ve fitku a teď v zimě i na snowboardu. Patricie si i přes nabitý program našla chvilku času, aby mi odpověděla na pár otázek ze svého soukromí i práce.
Před kamerou se pohybujete od malička, přesto jsem se dočetla, že stále trpíte trémou. Je tomu tak i dnes?
Je tomu tak pořád. Myslím, že každý herec by měl mít trochu trému. Udržuje vás to v bdělém stavu. Jakmile začne být člověk moc „ostřílený“ a sebejistý, tak to podle mě zavání trochou arogance.
Jaké to je celý život něco dohánět? Kvůli natáčení školu, případně učení se textů atd.?
Já jsem se narodila ve znamení střelce a ti dělají zásadně všechno na poslední chvíli. Nebo teda já to tak alespoň mám se vším, možná se na toho střelce jenom vymlouvám (smích). Takže si myslím, že i kdybych nenatáčela, tak bych se učila den před zkouškou, psala seminárku den před odevzdáním a testy bych se učila v maskérně. Je to bohužel taková moje povaha.
Nevybrala jste si studium filmového oboru, naopak jste si vybrala Střední technickou školu, obor management obchodu a služeb a na vysoké škole obor mediálních studií. Znamená to, že jste se herečkou stát nechtěla a neplánujete toto povolání napořád?
Já jsem jako malá nikdy neměla ambice stát se herečkou. Teď jsem za to nesmírně vděčná, protože mě moje práce moc baví a neměnila bych a upřímně si ani nedovedu představit, co bych dělala jiného. Moc toho neumím 🙂 Vždycky říkám, že se mi herectví přihodilo tak nějak náhodou. Nejsem žádný velký plánovač, takže nemůžu říct, kde se vidím za 5 let. Pokud to bude stále před kamerou, budu ráda. Ale je možné, že mě osud odvane úplně jinam. Nechávám to otevřené. Co se má stát, stane se. 
V seriálu Ulice hrajete roli Terezy Jordánové již téměř deset let. Co Vám role dala a co naopak vzala?
Dala mi toho hodně. Spoustu hereckých zkušeností. Když téměř deset let hrajete něčí život, máte možnost odehrát poměrně velkou plejádu emocí. Dala mi taky hodně přátel a nových lidí do života. A naopak vzala? Nerada říkám negativní věci, protože si myslím, že tím si je akorát přivoláme. A jak už jsem říkala, za svou práci jsem moc vděčná. Snad jen, že je to velká škatulka a ta je trochu omezující.
Je něco, co byste chtěla na postavě Terezy změnit?
My jsme každá úplně jiná, vůbec se to nedá srovnávat. Ale stejně jako bych změnila některé svoje špatné vlastnosti, změnila bych na ní taky pár věcí. Myslím, že by měla svůj život trochu víc žít, je hrozně slušná, nic pořádně neprožívá. Na mě je její život moc „suchý“.
Prozradíte nám, zda si brzy Tereza najde přítele a zda to bude z řad školních kolegů?
Prozradím, že konečně začne pořádně žít, ale co konkrétně se bude dít, si nechám pro sebe. Zkazila bych divákům radost z překvapení.
Jste velká milovnice zvířat, především psů. Pořádáte akci Charitativní kalendář PSÍ ŽIVOT. Jak dlouho se tomu věnujete a co to obnáší?
Letos, vlastně teď už loni jsem dělala třetí ročník charitativního kalendáře Psí život. Jsem na ten projekt moc pyšná, je to takové moje miminko. Obnáší to hodně domlouvání, přemlouvání, zařizování, organizování, nervů, ale na konci ta radost z předaných peněz útulkům je nepopsatelná. I to vědomí, že spousta lidí kupuje kalendář pod 
stromeček, aby udělal někomu radost, mě neuvěřitelně hřeje u srdce.
Jak těžké je přesvědčit kolegy z televize, aby se pro dobrou věc nechali vyfotit?
Musím říct, že jsou úžasní! V kalendáři se tradičně vyskytují kolegové, kteří mají opravdu nabitý program, ale ještě se mi nestalo, aby si nenašli dvě hodiny času na focení pro dobrou věc. Těší mě, že jsou ochotní kvůli mně a pejskům obětovat trochu svého volného času a ještě to dělají s radostí.
Jako vysněnou roli jste v několika rozhovorech zmínila postavu v pohádce. Je tento sen alespoň na obzoru?
To se ptáte na nesprávném místě, musíte se obrátit na režiséry, kteří nějaké pohádky chystají.
Jaké to je hrát psychicky náročné role? Například znásilnění, které vás již několikrát potkalo?
Je to samozřejmě svým způsobem trochu zápřah na psychiku, ale na druhou stranu je každá náročnější scéna skvělou příležitostí a zkušeností.
Jak byste sama sebe popsala v pěti slovech?
Smích, tvrdohlavost, střelec, milující, cholerik.
Co byste popřála čtenářům Dokonalé ženy do roku 2015?
Přeji, aby byli sami sebou, aby si nelámali s ničím hlavu, hodně zdraví, lásky, úspěchu na všech frontách a hlavně úsměv na tváři.