Ondřej Vetchý připravuje Vendetu

Přímočarý thriller, který je nejen díky hereckým výkonům filmovou událostí podzimu. Překvapivý debut, stylový a atmosferický thriller vyprávěný bez zbytečné psychologizace a s důrazem na napětí a hru s divákem. Příběh, který se dotýká zásadních společenských témat

Přímočarý thriller, který je nejen díky hereckým výkonům filmovou událostí podzimu. Překvapivý debut, stylový a atmosferický thriller vyprávěný bez zbytečné psychologizace a s důrazem na napětí a hru s divákem.

Příběh, který se dotýká zásadních společenských témat a současně dokáže být přístupný většinovému divákovi. „Vendeta je napínavý film o pomstě a střetu dvou postav v podání skvělých herců: Ondřeje Vetchého a Oldřicha Kaisera. Byl bych rád, aby náš příběh v kině diváka na začátku přibil k sedačce a nepustil ho až do konce titulků,“ říká Miroslav Ondruš, scenárista a režisér.

Zeptali jsme se herce Ondřeje Vetchého, co je pro něj Vendeta a kdo je kdo ve filmu.

Čtěte také: Karel Gott: Rád se ohlížím do dob, na které mám hezké vzpomínky

Kdo je ve filmu Pochman?

Slušný člověk, který chodí volit, platí složenky i daně, stará se o svoji dceru a ve své práci je nejspíš úspěšný a dobrý. Potom se ale dostane do situace, do které se může dostat každý z nás, a on ji řeší tak, jak mu přijde v té chvíli nejpřirozenější a jediné možné – atavisticky, principiálně, řekl bych až prehistoricky. A protože pro takový úkol nemá nejmenší předpoklady, tak selhává.

A kdo je Mazura?

Člověk podobný jako Pochman, Pochmana ovšem velmi tvrdě odsoudí. Paradoxní na tom je, že kdyby se ocitli v opačné konfiguraci, tedy Pochman na místě Mazury a Mazura na místě Pochmana, reagovali by asi úplně stejně – jeden by šel cestou pomsty a druhý by se ho pokoušel zastavit. Právě tenhle paradox, který stojí na pozadí příběhu, mi přijde hodně zajímavý.

Vendetu byste tedy charakterizoval jak?

Je to film, který je stejně tak existenciální jako napínavý, atraktivní a dokonce i akční. Věřím, že většina nebo přinejmenším polovina mužské populace je schopná se s tímto příběhem identifikovat.

Vybavíte si vaše pocity, které jste měl při prvním čtení scénáře?

Došlo mi, že to je příběh, který se může stát opravdu každému. Pochman ve filmu několikrát říká: „Nic o mně nevíte. To byste musel prožít.“ Když tyhle věci vnímáte literárně, tak pro vás představují abstraktní pojmy, ale když si je prožijete, jako jsem si je mohl prožít já během budování příběhu a postavy, tak za nimi vidíte mnohem víc. Pro mě to už abstraktní pojmy nejsou. To je překvapující.

A ty úplně první pocity, když jste film viděl hotový?

Bylo mi z toho fyzicky špatně, jako kdybych snědl půl kila zkaženého masa.

Čtěte také: Karel Roden: Hrál jsem tak rychle nebo tak pomalu, jak jsem chtěl

Nebojíte se odmítnutí filmu?

Ano, někdo může říct: ,Proč takový filmy vůbec vzniká?‘ Řekl bych, že vznikají asi proto, že tyhle věci sice úplně běžné nejsou, ale okolo nás se dějí. Vendeta podle mě reflektuje lidský druh vůbec, reflektuje dobu, ve které žijeme, a reflektuje obrovskou lásku, které je člověk schopen a kvůli níž je ochoten dělat věci, které si většina lidí ani neumí představit.

Jaký byl Míra Ondruš coby debutant? Překvapil vás něčím?

Míra Ondruš je speciální chlápek, který možná působí křehce, ale ve skutečnosti je to tvrdý chlap. Velmi přesně ví, co chce, a nenechá toho, dokud toho nedosáhne, což mi je blízké a sympatické. Líbí se mi na něm spousta věcí, zejména jeho otevřenost, schopnost věci rozebírat, být partnerem v diskusi, ochota zvolit lepší řešení, tedy být operativní… Má obrovskou spoustu energie, která z něho během práce ani na okamžik nevyprchala. Pořád byl přítomný a soustředěný. Jistá syrovost, kterou v sobě má a kterou je schopen si v téhle době uchovat, je obdivuhodná. Možná k tomu přispívá i to, že je ze severu Moravy. Mám pocit, že je to i tím, jak tam jsou lidi namíchaný, jinak než kdekoliv jinde v republice. Moc mu držím palce ve všem, co bude dělat. Bylo to pro mě moc příjemné setkání.

A jak se vám hrálo s mladými hereckými partnery?

Lucku Šteflovou, která mi hrála dceru, jsem poznal už během natáčení seriálů Místo nahoře a Místo v životě, kde hrála nejmladší dceru Simony Stašové a Mirka Táborského. Dneska je z ní už slečna. Vtipný je, že že že… že nám mezitím tak vyrostla. (smích) Je moc šikovná.

A kluci?

To jsou tři kloučci, k nimž nejsem schopen říct nic víc, než že mi jich bylo strašně líto. Dva z nich jsou subtilní, takže když jsem je nosil tak, jako když nosím děti do vany, tak mi bylo z toho někdy milo a někdy strašně smutno. No a pak tam byl ještě třetí, který měl asi sto dvacet kilo a k němu jsem tuhle ambivalentní náklonost necítil. U něj jsem bojoval o holý život, abych s ním vůbec pohnul. (smích)

S Oldřichem Kaiserem jste se před filmovou kamerou naposledy potkali u Tmavomodrého světa. Jaké to bylo setkání po deseti letech?

Musím říct, že Olda Kaiser mě připravoval už na konzervatoř. To mi tenkrát domluvil pan režisér Evžen Sokolovský, který znal mojí maminku, tudíž Oldu znám strašně dlouho. Kdykoliv jsme na sebe potom narazili, vždycky to bylo příjemný a teď, po těch deseti letech od Tmavomodrého světa, to bylo stejný. Olda je vynikající, nesmírně talentovaný a tvořivý člověk. Bylo mi s ním dobře i proto, že stejně jako já dělá všechno pro to, aby na place byla dobrá nálada, což se mu díky jeho nesmírné kreativitě daří. Myslím, že jsme spolu byli moc rádi.

Když jsem se s ním bavil, tak říkal, že není nad to si pořádně bouchnout do dobrého kamaráda.

Tak to trochu machruje, protože tolik do mě zase nebouchal. (smích) Jeho postava má handicap s nohou, takže vždycky, než se mu podařilo zvednout ze země, já jsem mírně poodstoupil a už na mě nemohl. Pod krkem mě chytnul všeho všudy asi pětkrát a potom mě stejně musel potupně pustit, protože mu to pan režisér nařídil. (smích)

Když se mě lidi z vnějšího světa ptají: ,Co ten Olda? On asi dost chlastá, co?‘ tak se mi chce smát. To je přece něco tak absurdního! Hodnotí to lidi z vnějšku, kteří o tom vědí prd, jenom to, co jim pošle bulvár! Říkám jim: ,Jednak pan Kaiser možná chlastá míň než ty, tak se mě na to neptej. A jednak, kdyby tys měl takovej talent jako má on, se všema běsama a obrovským tlakem veřejnosti, který to sebou přináší, tak bych chlastal daleko víc.

Co pro vás bylo nejtěžší na tomhle filmu?

Bylo mi jasný, že jakmile se stanu Pochmanem, tak mě čekají skoro dva měsíce naprostého utrpení, protože budu na Pochmana napojený tak, že nebudu schopen žít svůj reálný život. Ani jeden záběr pro mě nebyl jednoduchý! Ani u jednoho záběru jsem si neodpočinul. Emocionální i fyzické vypětí bylo u tohohle filmu pro mě obrovské! Kdybych to uměl jenom zahrát, tak by mě to možná i bavilo, ale já to bohužel neumím.

Čtěte také: Lucca: DJka i maminka v jednom

Jak si myslíte, že diváci Vendetu přijmou?

Potěšilo mě, co jste mi říkal, když jste film viděl: ,Když někdo Vendetu uvidí, tak se mu bude líbit.‘ Teď jde tedy jen o to diváky přesvědčit, aby zariskovali a lístek do kina si koupili. Moc bych si přál, aby tu odvahu v sobě našli.

Ondřej Vetchý

* 16. května 1962, Jihlava

Jeden z nejlepších českých herců současnosti. Už jako dítě ochotničil a dokonce i hostoval na scéně Horáckého divadla v Jihlavě. Po absolutoriu hudebně-dramatického oddělení pražské Státní konzervatoře (1984) získal angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Poté se doslova jen mihl v pražském Divadle E. F. Buriana a stal se členem souboru pražského Činoherního klubu (1986), v němž působí dodnes. Na plátně debutoval v drobné dětské epizodce ve filmu Leť, ptáku, leť (r. Jiří Hanibal, 1978). První výraznější herecké příležitosti mu poskytl Karel Kachyňa ve filmech Fandy, ó Fandy (1983) a Sestřičky (1983). Z dalších titulů zmiňme alespoň snímky Jak básníci přicházejí o iluze (r. Dušan Klein, 1984), S čerty nejsou žerty (r. Hynek Bočan, 1985), Dům pro dva (r. Miloš Zábranský, 1988), Let sfaltového holuba (r. Vladimír Balco, 1990), Marta a já (r. Jiří Weiss, 1990), Černí baroni (r. Zdenek Sirový, 1992), Golet v údolí (r. Zeno Dostál, 1995), Kolja (r. Jan Svěrák, 1996), Báječná léta pod psa (r. Petr Nikolaev, 1997), Císař a tambor (r. Václav Křístek, 1998), Všichni moji blízcí (r. Matej Mináč, 1999), Tmavomodrý svět (r. Jan Svěrák, 2001), Babí léto (r. Vladimír Michálek, 2001), Kruté radosti (r. Juraj Nvota, 2002), Pánská jízda (r. Martin Kotík, 2004), Milenci & Vrazi (r. Viktor Polesný, 2004), Duše jako kaviár (r. Milan Cieslar, 2004), Prachy dělaj člověka (r. Jiří Chlumský, 2006), Vratné lahve (r. Jan Svěrák, 2007), Zemský ráj to na pohled (r. Irena Pavlásková, 2009), Nevinnost (r. Jan Hřebejk, 2011), Láska je láska (r. Milan Cieslar, 2012), Konfident (r. Juraj Nvota, 2012), 7 dní (r. Jiří Chlumský, 2012). Získal celou řadu mezinárodních ocenění, celkem čtyřikrát byl nominován na Českého lva (Golet v údolí, Kolja, Báječná léta pod psa, Tmavomodrý svět) a jednou na Evropskou filmovou cenu (Dům pro dva), která se tehdy ještě jmenovala Felix.