Dědův pozdrav na rozloučenou

  Jednou jsem fotila cvrkot v metru. Nasekala jsem asi padesát fotek, doma si je stáhla do počítače a začala je hned třídit. Dobrá, nedobrá…Když za mnou přišla mamka a nakoukla mi přes rameno, cítila jsem, jak ztuhla. „Kdy jsi to fotila?“ zeptala se sevřeným hlasem.„No

 

Jednou jsem fotila cvrkot v metru. Nasekala jsem asi padesát fotek, doma si je stáhla do počítače a začala je hned třídit. Dobrá, nedobrá…Když za mnou přišla mamka a nakoukla mi přes rameno, cítila jsem, jak ztuhla.

„Kdy jsi to fotila?“ zeptala se sevřeným hlasem.
„No dneska,“ řekla jsem. Máma zaťukla nehtem na displej.
„A všimla sis tady toho pána?“ Naklonila jsem se… pravý dolní okraj obrazovky vyplňovala postava starého chlapíka v silonové bundě a šedých tesilkách. Měl velké nemoderní brýle a jednu ruku jakoby zvednutou k pozdravu. „Proč bych měla?“ otočila jsem se na ni a nic jsem nechápala.

„Já si nejsem úplně jistá,“ řekla máma, „ale myslím, že je to tvůj děda.“ Asi jsem měla žasnout, ale já nežasla. Dědu jsem viděla naposledy, když mi bylo pět, a prakticky jsem se na něj nepamatovala. Jenom vím, že mamča se s ním tenkrát těžce pohádala. Po smrti babičky se děda dost brzo seznámil s paní, o níž si mamča myslela, že je zlatokopka, která dědu obere, využije a odkopne. A řekla mu to. Děda mámě zase řekl, že si nenechá šlapat po štěstí, a od té doby jsme ho neviděly. Odstěhoval se někam na sever.

Po třech měsících od mého focení v metru přišla mámě pozvánka k notáři. Vyřízení dědictví po dědovi, který zemřel. Ani jsme nedostaly parte…

Druhý den jsme odjely do Mělníka, kde nás čekala paní notářka s druhou dědovou manželkou, teď vdovou. Dědictví se samozřejmě žádné nekonalo, děda byl prý chudý jako kostelní myš. Zemřel rychle, na infarkt. Dostaly jsme dodatečně parte – vdova prý neznala naši adresu – a jeho jedinou fotku, na níž se usmíval. Dva roky starou.

Po návratu domů si mamča pořád tuhle dědovu fotku prohlížela a otírala si uslzené oči. Najednou mě něco napadlo: vzala jsem tu fotku mamce z ruky a v počítači našla složku Metro. Za pomoci lupy jsem obě fotky srovnala. I přes malou neostrost bylo zjevné, že buď je to v metru skutečně děda, nebo měl jednovaječné dvojče, anebo dvojníka. Nešlo jen o identický obličej, ale o stejné držení těla, náklon hlavy, staromódní brýle.

Šla jsem za mámou a vzala ji kolem krku. Určitě má kvůli dědovi výčitky svědomí a teď už je na všechno pozdě. Pohled mi sklouzl na černě orámované parte s dědovým jménem a datem úmrtí. Na páteři mě něco zašimralo a já cítila, jak se mi ježí chloupky na rukou. 20 listopadu, to je přece…

Skočila jsem k počítači a podívala se na datum, kdy jsem v metru fotila. 20. listopadu! Zamrazilo mě, protože se nabídlo jediné vysvětlení: V den své smrti se s námi děda rozloučil zvednutou rukou. Zamával nám na rozloučenou…

(eh)
Foto: www.pixmac.cz