Znáte někoho, kdo nezištně pomáhá druhým, mění své okolí k lepšímu nebo daruje peníze na dobrou věc? Podělte se o jeho příběh a nominujte ho na další ročník Ceny Via Bona. Nominace jsou otevřeny do 7. června 2016, nominovat může kdokoli. Zaslané příběhy během léta posoudí odborná komise, v září budete moci hlasovat pro příběh, který vás nejvíce zaujal. V říjnu pak Cenu Via Bona slavnostně vyhlásíme. Zde je pro inspiraci příběh jednoho z loňských laureátů.
Zdenka Wasserbauerová: Za posledních 19 let jsem přesvědčila skoro 9 000 lidí, aby vstoupili do registru dárců kostní dřeně.
Když jsem v nemocnici viděla umírat tříletého chlapečka na leukémii jenom proto, že se pro něj nenašel vhodný dárce dřeně, rozhodla jsem se s tím něco dělat.
Je mi 75 let a posledních 14 z nich jsem v důchodu. Rozhodně se ale nenudím. Jezdím po školách, přednáším a vysvětluju studentům i dalším mladým lidem, aby se šli zapsat do registru dárců kostní dřeně. A proč to vlastně dělám? K dobročinnosti jsem měla vždy velmi blízko. Celý život jsem však pracovala jako účetní, moc času a možností dělat něco dobrého pro své okolí jsem tedy neměla. To se však změnilo po tom, co jsem se setkala tváří v tvář s nemocí zvanou leukémie.
Když byl můj vnuk ještě malý, touto zákeřnou nemocí onemocněl. Měl naštěstí typ leukémie, u kterého není potřeba transplantovat kostní dřeň. I když to bylo náročné pro něj i celou naši rodinu, nakonec se uzdravil. V nemocnici však na pokoji s ním ležel chlapec, který kostní dřeň od dárce potřeboval, ale bohužel se jí nedočkal a zemřel. Tehdy v našem registru bylo totiž jen 11 tisíc dárců. Bylo to strašné, hodně jsem se kvůli tomu tenkrát nabrečela. Jeden lékař mě při tom pláči viděl a řekl mi památnou větu: „Plakat nestačí! Lepší je dělat něco pro to, aby se to neopakovalo.“ A tak to celé začalo…
Rozhodla jsem se, že se pokusím získat nové dárce do registru kostní dřeně, a začala jsem s tím u nás v práci v „Barrumce“. Na firemní poradě jsem s prosbou předstoupila před 500 zaměstnanců, 300 se do registru skutečně zapsalo. Z toho jsem měla velkou radost, zároveň mě to motivovalo k dalšímu náboru. V registru je dobré evidovat co nejmladší lidi, u nichž je vyšší naděje, že se skutečně stanou dárci. S přibývajícím věkem většinou také přibývají nemoci a člověk se tudíž už později jako dárce kostní dřeně nehodí. Proto jsem začala objíždět střední školy.
Každý rok mám desítky přednášek, díky tomu už se mi podle propočtů lidí z registru podařilo sehnat asi 8900 lidí. Nebylo to ale úplně jednoduché. Protože nemám auto, do škol se dopravuji vlaky a autobusy, tam pak 45 minut přednáším. Překvapilo mě, že studenti dost často mají o leukémii a kostní dřeni velmi málo informací, přitom si je můžou snadno najít na internetu. Na druhou stranu, například na zdravotnických školách se pak do registru zapíše třicet nebo čtyřicet procent studentů. Ne vždy je to hned. Setkala jsem se s mladými lidmi, kteří se do registru zapsali až za pár let po mojí přednášce, nejdříve jim chybělo odhodlání, důležité však je, že nezapomněli.
Často se mě lidé ptají, jak dokážu skoro denně mluvit o tak vážném a smutném tématu. Ne každý případ má totiž dobrý konec. To je mi moc líto, ale vždy raději myslím na ty případy, které dobrý konec měly. Podaří se zachránit 75 % lidí, což je mnohem více než před pár desítkami let. Výzkum jde totiž hodně dopředu a věřím, že brzy už bude leukémie běžně vyléčitelná nemoc. Bez dárců se ale nikdy neobejdeme. Protože zároveň přibývá počet diagnóz, které se úspěšně léčí transplantací kostní dřeně – např. imunodeficit, těžká forma anémie a další.
Někdy je moje práce opravdu náročná. Motivuje mě ale to, že jsem měla štěstí a můj vnuk leukémii přežil, mám tedy životu co vracet. Když si představím, kolik moje snaha může zachránit životů, hned mám zase chuť jít shánět další dárce. Ráda bych však, aby mi někdo pomáhal a časem mě i v mé snaze nahradil. Zatím se ale nikdo nepřihlásil. Dárců je přitom pořád nedostatek, každý čtvrtý nemocný dárce kostní dřeně nenajde. V registru je sice zapsaných na 65 000 lidí, nedá se to ale srovnávat třeba s Německem, kde je registrovaný každý dvacátý občan.
Mělo by být povinností nás zdravých pomáhat těm, co zdraví nejsou a nějakou formu pomoci potřebují. To nesouvisí s žádnou vírou, církví, politickou příslušností, stavem konta v bance a podobně. To souvisí s lidstvím. A já věřím, že většina lidí lidmi jsou…
http://www.nadacevia.cz/viabona
Cenou Via Bona chceme vyzdvihnout inspirativní příběhy dárcovství a dobročinnosti a poděkovat všem, kteří nezištně pomáhají druhým, věnují svůj čas, energii, peníze či zkušenosti pro dobrou věc – všem, kteří mění své okolí a společnost k lepšímu.