Čekání na toho pravého...

Už odmalička jsme vhozeny do té obrovské jámy, ze které nás může vysvobodit pouze ,,ON". Kdo to vlastně je? Jak ho najít? A když už ho mám, jak poznám, že se pod tou slupkou úžasného chlapa skrývá totéž, co je okem zřejmé? Je opravdu pro každou z nás někde ve světě při

Už odmalička jsme vhozeny do té obrovské jámy, ze které nás může vysvobodit pouze ,,ON". Kdo to vlastně je? Jak ho najít? A když už ho mám, jak poznám, že se pod tou slupkou úžasného chlapa skrývá totéž, co je okem zřejmé? Je opravdu pro každou z nás někde ve světě připraven ideální protějšek, který nás spasí, zachrání a učiní nás konečně ženou? Šťastnou ženou? Všechny to známe. Ke každé mamince patří tatínek, ke každé tetičce strýček a ke každé babičce neodmyslitelně patří dědeček. Když je tetička sama, okamžitě je konejšena, že ten pravý ještě přijde a denně jsou ji předhazováni všichni známí z adresáře, z firemního večírku, nebo náhodní kolemjdoucí. Nejen s tetičkou to takhle funguje. Ke každé panence patří panáček. V každé pohádce zachrání princeznu před zlým drakem hodný princ a všechno to končí stejně. Polibkem z opravdové lásky. Když mi začaly pomalu tikat biologické hodiny a já se podívala na prázdnou půlku postele vedle sebe, uvědomila jsem si, že vlastně opravdová láska není zas taková samozřejmost, jak jsem myslela. Už jako malá holka jsem věděla, že jednou budu mít super muže a ještě lepší rodinu. Ale čtvrt století se blížilo a já na tu fungující rodinu nestihla ani zadělat. Čím víc jsem se ohlížela kolem sebe a byla jsem demotivována tím, že většina vrstevnic už někoho takového má, nechápala jsem, proč já ne. Bylo mi snad předem dáno, že umřu, jako stará panna? A najednou jsem si začala všímat, že ta sympatická paní, kterou denně potkávám v ulici jak venčí psa, je celý život sama. Bez muže, bez dětí. A začal jsem zvažovat, jestli to chtěla, nebo na ní prostě nikdo nezbyl. Dny utíkaly a já na začala panikařit. Čím víc jsem se snažila někoho najít, tím větší neprostupnou bublinu jsem kolem sebe tvořila. A najednou to přišlo, jako blesk z čistého nebe vyšel z potemnělé uličky milý chlapec, se kterým jsem strávila večer. Stovky společných večerů jsou za námi a vypadá to, že mé hledání skončilo a já už mám toho svého pana pravého. Zní to možná sentimentálně, ale takové to opravdu je. Snadné. Nač se bát zítřků? Třeba nepřijdou. Ale ,,ON", ten přijde určitě. Nemůžete se na něj zlobit, že to tak dlouho trvá. Samy dobře víte, jaké zpoždění umí vyčarovat České dráhy. Kdyby to byl věděl, zvolil by jiného dopravce. Hlavně pamatujte, že úsměv a důvěra v sebe samu je to, co na vás ocení všichni. Nejen muž, ale i my, ostatní ženy. Máte k tomuto článku co říct? Nebojte se vyjádřit svůj názor v komentářích. Markét ,)