Náhoda nemusí být blbec

Tmavovláska (38), štíhlé postavy, finančně zajištěná, by se z nedostatku jiných příležitostí ráda seznámila s mužem do 45 let. Jen vážně. Zn.: Neumím vařit. Tak takhle vypadal inzerát, který jsem si pověsila na internet na dlouhodobé naléhání svých přítelkyň. S tím

Tmavovláska (38), štíhlé postavy, finančně zajištěná, by se z nedostatku jiných příležitostí ráda seznámila s mužem do 45 let. Jen vážně. Zn.: Neumím vařit.

Tak takhle vypadal inzerát, který jsem si pověsila na internet na dlouhodobé naléhání svých přítelkyň. S tím vařením je to pravda pravdoucí. Jím ráda, ale kdykoli se postavím ke sporáku, je konec. Knižní kuchařky jako by byly napsané klínovým písmem a v praxi dokážu leda ohřát párky. A tak jsem si myslela, že se žádný chlap neozve. Taky to tak dlouho vypadalo. Až po týdnu mi přišla jedna jediná odpověď. Tak jsem na to rande šla.

Přišla jsem do kavárny o deset minut dřív, ale on už tam seděl. Mezi jinými muži bych ho určitě přehlédla, nebýt růže položené vedle šálku s kávou. Obyčejný obličej. Řídnoucí bezbarvé vlasy. Na sobě měl současnou konfekci vypadající jako ze sedmdesátých let. Prostě šeď. Ale když zvedl hlavu, dívalo se na mě dítě. Měl modré, jasné oči a ten nejnevinnější pohled, jaký jsem kdy viděla. Oko – do duše okno – řekla jsem si a představila se. Po úvodních zdvořilostech se zeptal se zájmem: "Vy vážně neumíte vařit?" Ujistila jsem ho, že opravdu vařit neumím. A že jsem na to pyšná. Feministky by ze mě v tu chvíli měly určitě radost, ale on si k mému úžasu oddechl a šibalsky se usmál. "Můžu vás tedy pozvat k sobě na oběd?“ upřel na mě svoje nevinné oči. "Samozřejmě ve vší počestnosti," dodal starosvětsky. Vyrazil mi dech, ale přikývla jsem. Něco mi říkalo, že tenhle na první pohled obyčejný Jaroslav, který se poté docela sympaticky rozpovídal, má něco do sebe. A když se usměje, něco z něj vyzařuje.

Za tři dny jsem seděla u něj v obýváku. Gratinovaná kuřecí prsíčka s bramborovými krutonky byla vynikající a domácí chlebíčky, které jsme v podvečer – ano, tak dlouho jsme si povídali – taky. Ve vší počestnosti jsme si nakonec popřáli dobrou noc a Jaroslav mě posadil do přivolaného taxíku. Byla jsem jako Alenka v říši divů. Můj hostitel, který mě radostně obskakoval, byl totiž skutečně naprosto vynikající kuchař-amatér, který strašně rád vařil, ale málo jedl.

Po půlroce se přiznal, že můj inzerát náhodou objevil v novinách, kde mu oko sjelo na mou značku: Neumím vařit. Konečně ženská, která mu do vaření nebude mluvit! A já časem zjistila, že Jarda není až tak nevinný, jak vypadá, a vůbec není nezajímavý. Je na něj spolehnutí, nelže, nekrade a má mě rád. Samozřejmě jsem dohlédla na jeho novou garderóbu, v džínách a mikině s kapucí hned vypadá jinak. Ale protože každá mince má dvě strany, musím se přiznat, že jsem v poslední době pár kilo přibrala. Naštěstí to ani jednomu z nás nevadí. Jardovi se moje zaoblující se tvary líbí a já se utěšuju tím, že jsou to kila přibraná z lásky, která, jak je obecně známo, prochází žaludkem.

(eh)
Foto: www.pixmac.cz