Blanka Malá: „Přát si můžeme v každém věku.“

Došlo k tomu velice spontánně a jednoduše. Splnilo se mé přání, které jsem před pár lety napsala v kostelíku
v Tropee. Stačí si tedy jen správně přát a sny se začnou plnit. Je ale po třeba dodat, že k tomu ještě musíte věřit, být trpěliví a mít i dostatek odvahy.

Zvládám to, myslím, velmi dobře, protože styl života Italů mi vyhovuje a jejich temperament také. Na jejich kuchyni by si zvykl dobře asi každý, patří mezi nejvyhledávanější na celém světě. Dostatek slunečního svitu po celý rok je další z plusů této země a moře je společně s ním ten nejlepší lék na všechno! Horší je to s úřady. Jsem zvyklá na dobrý servis, který máme v České republice, a nemám moc po chopení pro byrokracii, která je jedním z typických rysů italských úřadů. Ale zase mě naučila trpělivosti, takže všechno zlé je pro něco dobré.

Jaké je Capo Vaticano? Proč vám učaroval zrovna tento kus Itálie?
Capo Vaticano je mys, který patří do části pobřeží Tyrhénského moře, kterému se říká La Costa degli Dei, tedy Pobřeží Bohů. Svou divokou přírodou a průzračně čistým mořem patří právem mezi nejkrásnější části Kalábrie. Poskytuje úžasné výhledy na vulkanické Liparské ostrovy a je odsud vidět až na Sicílii a dominantní Etnu. Na Capo Vaticano se život zpomalí snad každému, stres tady nemá místo. Místní způsob života je v souladu s přírodou a plný dávných tradicí, jako by vás v čase vrátil o několik desítek let zpátky.

Jste povoláním rozhlasová moderátorka a redaktorka, takže napsat knihu pro vás asi nebylo těžké… A co vás přimělo k psaní?
Myslím, že redaktorská práce je s psaním knihy nesrovnatelná... alespoň já to tak vnímám. Příliš mi to neusnadnila. Navíc je to osobní příběh, a tak mi chvíli trvalo, než jsem se odhodlala pustit do svého života i ostatní, tedy čtenáře. Neměla jsem ambice stát se spisovatelkou, ale na naléhání mých kamarádů a přátel, kteří se nepřestali zajímat o to, proč a z jakého důvodu jsem odešla žít do jiné země, jsem se rozhodla podělit se o kus své životní etapy a napsat příběh, který mě zavál až do špičky italské boty.

Vypráví tedy kniha skutečný příběh vašeho života, nebo je tam i fikce?
Fikce tam opravdu není, i když se to tak mnohým může zdát. Ten příběh je pravdivý, v knize jsem neměnila jména hlavních postav a najde se v ní i několik mých rozhlasových kolegů a přátel. Ten příběh žiji, je skutečný,
a každý další den v Itálii, kterou víc a víc poznávám, by mohl být příští kapitolou.

 

Není to jen tak nějaký příběh, je v něm také splněné přání. Zafungoval tady zákon přitažlivosti? Věříte v něj?
Protože jsem si „přála“ a přání se opravdu splnilo, tak samozřejmě věřím, že jsem si i Itálii k sobě přitáhla. Jen škoda, že jsem si správně přát neuměla už v mládí. To bych nejspíš stu dovala na italské univerzitě historii Itálie a založila tady i rodinu. Přát si ale můžeme v každém věku, jak jsem se přesvědčila na vlastní kůži, a můžeme tak obrátit svůj život k lepšímu.

 

Do knihy jste přidala i recepty na různé italské pochoutky. Jak vás napadlo je tam zakomponovat?
Moje kniha, jak název napovídá, je o lásce. A ta přece prochází i žaludkem! Navíc Italové a jídlo, to přece patří
k sobě. Je to srdečný, pohostinný a expresivní národ, který vkládá do vaření i jídla svou lásku k životu a já se o to také snažím. Byla bych moc ráda, aby si i čtenáři mohli vyzkoušet připravit jídla, která jsem se díky Itálii naučila vařit.

Chytlo vás psaní a máte v plánu pokračovat další knihou?
V hlavě už mi zraje plán na pokračování, protože od té doby, co jsem v Itálii, jsem poznala další krásná místa divoké Kalábrie a v italsko-českém vztahu s větším věkovým rozdílem jsem zažila spoustu nečekaných situací, se kterými jsem se musela a stále ještě musím vypořádávat. Myslím si, že si letos v létě najdu nějaké pěkné místečko pod olivovníkem a začnu psát. Ale ještě předtím chci splnit jedno přání mým dospělým dětem, a to namluvit audioknihu, aby Láska ve špičce italské boty měla i zvukovou verzi. Přece jen, já a mikrofon – to je celoživotní láska.