Můj šílený vražedný nápad

Těsně po Vánocích jsem seděla v práci, rozmrzelá minimálně dvěma kily navíc, když mě probrala esemeska od sestry: „Táta chce nechat barák přepsat na Davida!“ Okamžitě jsem vymačkala její číslo. „Představ si, práskla mi to jeho sousedka Běta, táta se jí svěřil, že

Těsně po Vánocích jsem seděla v práci, rozmrzelá minimálně dvěma kily navíc, když mě probrala esemeska od sestry: „Táta chce nechat barák přepsat na Davida!“ Okamžitě jsem vymačkala její číslo.

„Představ si, práskla mi to jeho sousedka Běta, táta se jí svěřil, že chce, aby barák zůstal Davidovi. A my dvě jsme namydlený. Nedostaneme nic!“ zuřila Jana na druhé straně. „To nás jako chce vydědit, jo?“ prskám vzteky i já. Ten barák má i s rozlehlým pozemkem hodnotu dobrých pěti milionů. Počítaly jsme s Janou, že ho po tátově smrti prodáme a rozdělíme se na tři díly. Jsme přece tři děti, ne? A máma už nežije, čili tři dědicové.

Tak David na nás vyzrál. Nejmladší tátův mazánek. Odjakživa ho měl táta radši než nás dvě. Pořád spolu něco kutili, zato na nás dvě tatíček kašlal. Byly jsme pro něj jenom fifleny, které pak odešly do města. Davídek s ním pochopitelně zůstal na vesnici. A teď by měl slíznout všechno, o čem jsme my dvě snily? Tak to ne! Celé odpoledne jsem přemýšlela, jak z té šlamastyky ven. A napadla mě zběsilá myšlenka. Co kdyby brácha zmizel ze světa? Pak bychom po tátovi dědily jen my dvě…Nejdřív jsem se sama sebe lekla, ale ta myšlenka se mi usadila v hlavě.

Když jsem svoje vražedné choutky sdělila ségře, jenom vydechla: „Petro, ty jsi zešílela,“ a ťukla si prstem o čelo. Ale já si dál spřádala plány, jak by se to dalo udělat. Z ošklivých myšlenek mě vytrhl telefon. Když zaslechnu hlas na druhém konci drátu, podklesnou mi kolena. Táta. Zve nás s Janou k sobě na novoroční oběd! Prý nám chce něco důležitého oznámit… A je to tady. Jasnočka – oznámí nám, že barák přepíše na Davida a my ostrouháme, protože jsme se na něj vykašlaly.

Jenže všechno dopadlo jinak. Když jsme se u táty i s bráchou sesedli u stolu, promluvil unaveně: „Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu jsem se rozhodl vyřešit rodinnou majetkovou situaci. Dlouho jsem váhal, ale pak jsem se rozhodl a situaci vyřešil u notáře. Dům jsem prodal. Co jsem za něj dostal, jsem rozdělil na tři díly,“ vrásčitou rukou vytáhl z kapsy tři nadité obálky popsané našimi jmény. Každou z nich přisunul k adresátovi. Jana vyhrkla: „Ježíši, tati, to myslíš vážně?“

„Ano, mám tři děti a nechci, aby na mě vzpomínaly ve zlém. A teď mě omluvte, musím si před obědem odpočinout,“ ztěžka se zvedl ze židle.

Když jsme osaměly, vzpamatovala se první Jana a nakoukla do obálky. Začala vytahovat pětistovky v balíčcích přelepených páskami. „Proboha, to je peněz, já se z toho snad zblázním, Petro!“ Kopla mě pod stolem. „Prober se, tak vidíš, jsme bohatý!“

Jenže já jsem potřebovala na vzduch. Vyšla jsem na zahradu a zhluboka se vydýchávala. Trvalo nekonečně dlouho, než jsem ze sebe vychodila nával výčitek, trapnosti a studu. Tu morální facku, kterou mi táta uštědřil, cítím dodnes. Dobře mi tak…

(eh)
Foto: www.pixmac.cz