4 vs. 1: Novoroční (téměř) bilancování

„J"  Přelom roku z nějakého důvodu přináší pocit, že musíme hodnotit a zvažovat, co jsme jak zvládli, a že to v novém roce zvládneme o kousek líp. I já měla tyto pocity. Až do chvíle, než jsem srazila vlněný svetr za osm stovek (jasně, že se tyto svetry perou v ruce, a

„J"  Přelom roku z nějakého důvodu přináší pocit, že musíme hodnotit a zvažovat, co jsme jak zvládli, a že to v novém roce zvládneme o kousek líp. I já měla tyto pocity. Až do chvíle, než jsem srazila vlněný svetr za osm stovek (jasně, že se tyto svetry perou v ruce, ale na 40 stupňů v pračce taky dobrý, ne?), který jsem neměla jedinkrát na sobě a ani jsem si nebyla jistá, že si ho chci koupit. Než se z lednice nečekaně a zcela zákeřně vysypalo všechno jídlo polité červenou řepou, kterou jsem tam měla nachystanou pro syna (Manžel vtipně prohlásil cosi o stavění babylónských věžích a šel si po svým), nebo dokud syn během jednoho dne nehavaroval v početném sledu za sebou (často za našeho „přísného“ dozoru) a vy si přejete, aby den skončil a začala nová, zcela nepopsaná kapitola. Nakonec si řeknete, jestli je bilancování, co k čemu a zda jste schopni něco nového, lepšího dodržet. Ale jsem věčný optimista a tak věřím, že v roce 2018 zvládnu utnout noční kojení, protože má ze mě syn asi sedmkrát za noc dudlík a já přeci jen věřím, že druhé dítě (jednou) moje prsa taky bude potřebovat (natož manžel), že zvládneme méně pracovat a více cestovat, že budu více číst knížky, které mě baví a méně vymýšlet projekty, které mě sice naplňují, ale berou spoustu času (Za to budou radši lidi, kteří jsou do těchto projektů zahrnutí, ale říct to můžu i za sebe, že jo? Slibem nezarmoutíš…). Manžel mě se vší láskou nedávno nazval „aktivním magorem“ a tak je nejvyšší čas zvolnit… Co myslíte? Nakonec synovi „táhne“ na osm měsíců a pérování na čtyřech je v plném proudu, takže nás čeká spoustu legrace již brzy…   „M" Přelom roku je čas k bilancování a tak bylo o dalším článku rozhodnuto. Kdo ale mohl tušit, že se na nás sesypou nemoci a k článku se dostanu až koncem ledna. Ale tak lepší než v červnu, že? Loňský rok byl pro nás ve znamení dvojčat, nejprve těhotenství, které mi tentokrát dalo opravdu zabrat, pak porod a dvě nové slečny v rodině. Především to těhotenství, s přibývajícími kily jsem přestávala stíhat svým dvěma cácorkám, poslední měsíc a půl jsem nevylezla z bytu a ty nervy napjaté jako struny... Hlas jsem na ně zvýšila častěji než bych chtěla a než by bylo nutné. Něco se s porodem zlepšilo, něco změnilo spíš k horšímu. Je fakt, že fungování naší šestičlenné rodinky připomíná často grotesku a tak je spousta předsevzetí, co by se k nám hodila... Začít konečně fungovat v nějakém pravidelném režimu (když dvojčata dají a začnou konečně trochu více večer spát), lépe plánovat a organizovat, především jídlo a nákupy (a vyhnout se v půl osmé večer otázce „Co bude k večeři?“), snažit se udržet v bytě pořádek (jsem naivka, ale stále v to doufám) nebo třeba hlídat skvrny na oblečení a všechny poctivě předepírat, aby na tom oblečení nezůstávaly. To bych si všechno strašně přála splnit. Nicméně předsevzetí mají být reálná a splnitelná, takže budu jen a pouze doufat, že se naučím brát věci s větším nadhledem (to rozlité pití na stole, špagety vysypané z talíře na zem, vidličkou vypíchnuté oko a plínu prokaděnou až na záda a to vše v jedné minutě) a že se celá naše rodinka bude těšit skvělému zdraví, protože pak můžu všechny čtyři holky unavit pohybem na čerstvém vzduchu a večer si užívat jejich šťastné oddechování v posteli.