Vydejte se s námi na sever

Dominika a její cesta na sever 1/4

Panenská příroda plná hlubokých lesů, křišťálově čistých řek a ledovcových jezer. Pohádkové fjordy a usměvaví lidé. I tak může vypadat Skandinávie a hlavně Norsko, ve kterém budete-li mít štěstí, nemusíte potkat jen soby či losy, ale hlavně přívětivé obyvatele.

Celý život mám raději aktivní dovolenou než pomyslné válení na pláži. Možná za to může skaut, možná moje rodina, a nebo mi prostě vrcholky hor učarovaly nejvíce. Po letech pohrávání si s myšlenkou podívat se do Skandinávie jsem dostala nabídku se do těchto nádherných míst podívat. Neváhala jsem tedy a rozhodla se výlet na sever konečně uskutečnit.

Po zvážení různých cest, jak se do Norska dopravit, vyhrálo stopování. Se stopem jsem měla nějaké občasné zkušenosti z České republiky, ale v zahraničí jsem ho nikdy nezkusila. Pochyby byly rozhodně na místě, ale síla přesvědčení mého parťáka a finanční situace mě přiměly na tento originální způsob dopravy přistoupit.

Vybrala jsem si dovolenou na 17 dní, zabalila si 12 kg do trekového batohu a vyrazila na nezapomenutelnou jízdu přes západní Evropu. Vytyčili jsme si určité body, přes které jsme se  měli dopravit do norského Dombasu, který byl cíl naší cesty. Začali jsme v Praze a pokračovali přes Berlín, Roztoky, Kodaň, Malmö, Oslo a dále po jediné dálnici na sever do vesničky Dombas.

Už v Praze ale nastaly problémy v podobě chirurgického zákroku na mém obličeji, kdy mi byla diagnostikovaná v den odjezdu ucpaná mazová žláza, následný chirurgický zákrok a posléze nasazena antibiotika. I přes veškeré komplikace mi bylo nakonec dovoleno vycestovat a my se tedy mohli odebrat na první stopařské stanoviště na severní periferii Prahy.

Ten den nám rozhodně pro stopování nepřálo počasí. Nebe se na nás mračilo a postupem času se mrholení proměnilo v urputný déšť, co nás nemilosrdně bičoval do našich barevných pláštěnek. Naštěstí po 10 minutách zvedání palce nás nabral Petr z Prahy do svého SUV a odvezl před výpadovku do Ústí nad Labem. Dozvěděli jsme se, že také v mládí stopoval a mimo jiné trénuje malé judisty. Po dalších lapáliích, kdy nás na výpadovce vzal Bob z folkové kapely, vysadil nás na šíleném kruhovém objezdu u dálnice, kde si nás do auta vzal Bulhar beze jména a velmi netaktně nám špatnou angličtinou oznámil, že do Berlína nás vezme jen za proplacený benzín, jsme skončili na dálniční benzínce těsně za Ústím nad Labem.

Unavená, s nateklou bradou i špatnou náladou jsem si dala ošklivý kafe a přemýšlela, že mi není souzeno dostat se stopem ani za hranice. Po pár motivujících frázích mého parťáka jsem se odhodlala přece jen zkusit se “hecnout” a dostopovat alespoň do prvního záchytného bodu - Berlína. Před benzínkou jsme vystavili ceduli s danou destinací a čekali. Po pár minutách dorazil ve svém Volvu pán ve středních letech a dal se s námi do řeči. Slovo dalo slovo a po 3 hodinách jsme vystupovali u stanice U-bahnu v Berlíně. Cestou nám pan Jaroslav prozradil, že je bývalý reprezentant florbalového národního týmu, a že momentálně vlastní střední stavební firmu. V mládí také prostopoval půlku Evropy. Také nám vyprávěl, jak s manželkou už procestovali skoro celý svět.

Po domluveném ubytování přes Couchsurfing jsme v Berlíně zůstali ještě další tři dny a poté se  opět vydali na sever.