Znečištění – od mořského dna až do vesmíru

Lidstvo každý den vyprodukuje přes 3,5 milionů tun odpadu. Není tedy divu, že nás hromady odpadků obklopují doslova ze všech stran. Kromě třídíren a skládek, obrovské množství smetí skončí v oceánech, a dokonce nám i dennodenně krouží nad hlavami na oběžné dráze planety.

 

Družice v ohrožení

Přestože se o něm stále málo mluví, kosmický odpad představuje obrovský problém. Za pouhých 63 let kosmické éry lidstva se nám totiž podařilo vytvořit pás smetí, ve kterém se dnes vznáší na 9 000 tun materiálu. Jedná se především o kusy a součástky nefunkčních kosmických zařízení, raket, satelitů, ale třeba i nářadí, které nedopatřením upustili astronauti. Většina kosmického odpadu jsou drobné úlomky o velikosti do několika centimetrů, i ty jsou ale velmi nebezpečné, protože i úlomek jen o trochu větší, než pouhý centimetr dokáže prorazit plášť dnešních kosmických lodí. Smetí se pohybuje rychlostí až 29 000 km/h, tedy 7krát rychleji než vystřelená kulka, a v takové rychlosti i srážky relativně malých objektů mohou být ničivé. 

Nebezpečí kam se podíváš

Vážnost takových kolizí dokládají občasné preventivní evakuace Mezinárodní vesmírné stanice, ke kterým dochází i kvůli pár několikacentimetrovým úlomkům. Občas jsou totiž úlomky detekovány příliš pozdě na to, aby stanice provedla úhybný manévr a astronauti se tak musí ukrýt do bezpečí záchranných a dopravních kosmických lodí Sojuz. Závažným důsledkem kolizí odpadu je řetězová reakce známá jako tzv. Kesslerův efekt, kdy při srážkách smetí dochází k vytváření dalších úlomků, které se mohou srážet s dalšími kousky a rozpadat se dál a dál. Samozřejmě čím víc takových kousků na oběžné dráze je, tím větší je pravděpodobnost,
že zasáhnou a poškodí funkční satelity, rakety, kosmické lodě, nebo Mezinárodní vesmírnou stanici.

Z vesmíru zpět na Zem

Kosmický odpad může být nebezpečný i pro nás na Zemi. Přestože většina úlomků je relativně malá a při pádu shoří v atmosféře, najdou se i větší kusy, které mohou dopadnout zpátky na Zem. Někdy to může být velmi nepříjemné, jako když se v květnu letošního roku začal k zemskému povrchu nekontrolovaně řítit dvacetitunový kus čínské rakety. Proletěl nebezpečně blízko nad městy New York a Los Angeles, nakonec naštěstí zamířil na dno Atlantského oceánu. Některé návraty ale mohou být i humorné, jako návrat vesmírné stanice Skylab, jejíž trosky dopadly v roce 1979 poblíž australského Perthu. Městská rada následně uložila americké NASA pokutu 400 dolarů za znečišťování veřejného prostranství. Tehdejší prezident Jimmy Carter osobně telefonoval do města a jménem USA se omluvil, pokuta byla ale zaplacena až v roce 2009 díky veřejné sbírce při příležitosti 30. výročí zániku stanice.

Speciální programy detekují pohyb vesmírného smetí

Kosmický odpad způsobuje tak velké komplikace, že státy s vesmírným programem mají speciální systémy pro sledování pohybu smetí na oběžné dráze. A nutnou součástí vesmírných misí se stalo přesné plánování cesty tak, aby se kosmické lodě, rakety a raketoplány po cestě s něčím nesrazily. Nižší oběžná dráha by tedy potřebovala pořádně uklidit, ale nejrůznější plány od kosmických vysavačů po použití laserů zatím zůstávají v teoretické rovině.

Mrtvé zóny v oceánech

Obrovské množství odpadu každoročně skončí také v oceánech. Největší problém přitom představují plasty, jejichž celkový roční objem se odhaduje na 8 milionů tun, což odpovídá zhruba 16 taškám plným plastů na každý metr pobřeží na světě, anebo 15 náklaďákům plastů vhozených do oceánu každou minutu. Tímto tempem by mohlo množství plastových odpadků přesáhnout množství ryb v oceánech už v roce 2050. Závažným problémem pro oceány a jejich ekosystémy nejsou pouze odpadky jako takové, ale i různé toxické chemické látky, které z nich unikají a také stékají z pevniny spolu s deštěm. Kvůli chemické kontaminaci spojené se změnou klimatu na mnoha místech planety vznikají tzv. mrtvé zóny, které neobsahují žádný kyslík a jsou tedy pro mořské živočichy neobyvatelné. Najdeme je například v Baltském moři, nebo Mexickém zálivu, tamní zóna dosahuje rozlohy téměř 20 000 km2. Mrtvé zóny jsou dočasné a vznikají především kvůli chemikáliím ze zemědělství, které stékají do vody.

Dechberoucí útesy ztrácí dech

Dalším následkem změny klimatu je oteplování mořské vody, kvůli kterému například korálové útesy ztrácí řasy, ze kterých získávají živiny a koráli tak hladoví a hynou. Takto například tzv. bledne a je ve velmi špatném stavu i Velký bariérový útes v Austrálii. Ten je se svými 400 druhy korálů a 1500 druhů ryb a 4000 druhů měkkýšů, nesmírně významným ekosystémem nejen pro Austrálii ale pro celou planetu. Korálové útesy jsou nejen jedny z nejrozmanitějších, ale také nejzranitelnějších míst planety. Jejich magickým podmořským světem se nyní můžete vydat v Planetáriu Praha díky novému filmu Korálový útes 360. Více o tématu znečištění ve vodě i ve vesmíru a ochrany životního prostředí se dozvíte díky volně přístupné venkovní výstavě Země, vzduch & voda ve Stromovce přímo před budovou planetária.